Policista z Bronxu o františkánech z Bronxu

29.4.2017

Před několika měsíci viděl zemřít jednoho svého kolegu, za bílého dne ho zastřelili před komisařstvím jako králíka. „Byl jsem znechucený, srdce mi svírala nenávist…“ „Jednou večer jsem se koukal, co dávají v televizi, když mě upoutal obličej jakéhosi vousatého chlapíka. Byl to italský františkán, nějaký Padre Pio. Ten chlapík úplně svítil. Dokoukal jsem reportáž až do konce. A to nejsem žádná svíčková bába. Tenhle Padre Pio mě oslovil. Po několika týdnech jsem byl pověřen, abych dohlížel na distribuci jídla před fraternitou svatého Kryšpína. Seznámil jsem se s františkány: měli na sobě totéž, co ten italský kapucín! Dozvěděl jsem se, že jejich útulek se jmenuje Padre Pio! To je zvláštní náhoda, že?“

 

***

Daniel je policista v Bronxu. Policejní auta a zátarasy tvoří před tou kostkou ze světlých cihel se zamřížovanými okny modrobílou šachovnici.

 Daniel je asi pětatřicetiletý, střední postavy, mírně při těle a se širokými rameny, má světlý kulatý obličej s růžovými tvářemi, modrýma očima a knírkem pod nosem. Hlídá pohledem „krajinu“.

 Daniel pět let zajišťoval bezpečnost v metru, než se zase dostal na čerstvý vzduch. Potkal už hodně různých bláznů a násilníků, ale vousaté mnichy naboso ve svém katalogu přírodních úkazů ještě neměl.

 Před několika měsíci viděl zemřít jednoho svého kolegu, za bílého dne ho zastřelili před komisařstvím jako králíka.

 „Byl jsem znechucený, srdce mi svírala nenávist,“ vypráví, oblečený do civilu za volantem svého džípu. „Jednou večer jsem se koukal, co dávají v televizi, když mě upoutal obličej jakéhosi vousatého chlapíka. Byl to italský františkán, nějaký Padre Pio. Ten chlapík úplně svítil. Dokoukal jsem reportáž až do konce. A to nejsem žádná svíčková bába. Tenhle Padre Pio mě oslovil. Začal mě pomalu vracet zpátky do církve. Po několika týdnech jsem byl pověřen, abych dohlížel na distribuci jídla před fraternitou svatého Kryšpína. Seznámil jsem se s bratry: měli na sobě totéž, co ten italský kapucín! Dozvěděl jsem se, že jejich útulek se jmenuje Padre Pio! To je zvláštní náhoda, že?“

 Daniel se tak přidal ke stočlennému týmu dobrovolníků, kteří se každý večer střídají v péči o bezdomovce.

 „Přišel jsem do útulku na službu v pondělí večer,“ pokračuje, „začal jsem dost přemýšlet. Myslel jsem, že je svět zkažený. A tady jsem viděl skutky lásky a velkorysé lidi. Umožnili mi objevit skrytou tvář člověka, kterou jako policajt nemůžu vidět. Tu tvář, kterou přede mnou zakrývá násilí a zločin. Ve své skříňce na komisařství jsem měl nalepenou fotku elektrického křesla; strhl jsem ji a nalepil jsem si tam portréty papeže a Padre Pia.“

 Kontrola totožnosti na 156. ulici. Daniel zdraví pokynutím své kolegy. Jejich vůz přitiskne starou fordku k chodníku. Maják rozhazuje po zdech pokrytých graffiti červené a modré záblesky. Poldův džíp poskakuje nahoru a dolů po nerovném povrchu, vystrkuje příď jako člun ve vlnách. Defilují cihlové stěny, řady housing projects. V těchto čtyřhranných stavbách, nalepených jedna na druhou jako kubistické čtyřlístky, se koncentruje víc bídy a násilí na jeden metr čtvereční než ve slumech v Riu nebo na předměstích Moskvy.

 Dnes ráno jsem si přečetl v novinách: jedna zoufalá žena skočila včera i se svými dvěma dětmi z dvacátého patra jednoho takového projectu.

 Courtland Avenue. Kvílení houkačky policejní hlídky zřejmě nijak nevzrušuje dealery, kšeftující v tmavých koutech. Jakmile policisté jeden blok vyčistí, hned v druhém vyraší plevel.

 Palubní rádio bez ustání chrlí kódovanou litanii, ústředna jednotvárným tónem hlásí zprávy: útoky bodnými zbraněmi, domácí násilí, krádeže aut, ozbrojené útoky...

 „Bronx je rozdělený na jedenáct okrsků,“ vysvětluje Daniel. „Čtyřicátému prvnímu se přezdívá Fort Apache a šestačtyřicátému Fort Alamo. Ten sám o sobě dodal za rok pětaosmdesát mrtvých!“

 „Nejhorší je crack! Ten kámen smrti mění otce od rodin ve zfetované násilníky, schopné nadělat mačetou z vlastní ženy a dětí maso do salámu!“

 Auto zabočí za skřípění pneumatik na Avenue Melrose.

 „Když se crack kouří, tak praská, proto se tak jmenuje. Je to geniální vynález na bázi kokainu, ale kouří se. Koho by to napadlo! Desetkrát lacinější než čistý kokain – mezi deseti a patnácti dolary za padesát gramů. Tahle směšná cena otevřela dealerům trhy, které byly pro kokain nedostupné: chudinské čtvrti.

 Crack se dostal do New Yorku v roce 1985. Vyvolal v ghettech krvavé nepokoje. Policie v Bronxu a Harlemu sbírala mrtvoly lopatou. Točí se v tom tolik peněz, že gangy přešly od nožů ke střelným zbraním.“

 „Čtyři rohy křižovatky, sotva sto metrů od komisařství, se každý den pronajímaly za tisíce dolarů. Dealeři se mezi sebou zabíjeli kvůli dvěma metrům čtverečním dlažby... Vidíš tamhle na fasádě tu díru? Prodavač matroše. Dealer se zdekoval na druhou stranu. Teď mají mobily, a tak jsou od sebe dál...“

 Daniel po chvíli ticha pokračuje ve výkladu.

 „Crack, to je bomba. Účinky jsou stokrát silnější, než když si šňupnete kokain! Molekuly vdechnuté plícemi ihned přecházejí do krve. Do mozku se dostanou bleskovou rychlostí. Rauš je pořádný. Jenže účinek je krátký – trvá jen pár vteřin – a pád je brutální. Euforie je hodně rychle pryč. A tak se kuřák cracku vrhne do nekončící honby, aby si opatřil další kámen a zastavil ten pád. Je připraven udělat cokoliv... narkoman je v nepřerušeném cyklu deprese a euforie, který vyvolává závažné psychické problémy. Můžou se projevit třeba absolutně nekontrolovaným násilím, sebevražedným chováním...“

 Pekelná droga, zešílená těla, duše ovládané nedostatkem, rozbité rodiny, vítězící beznaděj... Daniel slyšel, jak se v tepnách Velkého jablka uštěpačně směje Bestie.

 Na dlažbě se rozbíjejí těžké kapky. Nad Bronxem si ulevuje nebe. Vlažný a lepkavý déšť.

Návrat do Four Zero po 138. ulici.

 „Každý den děkuju nebi, že jsem ještě nemusel nikoho zabít. Díky přátelství s františkány a díky tomu, že jsem znovu objevil Boha, si odmítám zvyknout na násilí a pohrdání. Nedávno byl při jedné drogové potyčce zraněn jeden překupník. Ležel na chodníku mezi psími výkaly. Jeden kolega řekl: ‘Nechej ho, je tam, kam patří, ať chcípne hovno vedle hovna!’ Řekl jsem: ‘Drž hubu! Sice prodává smrt, ale pořád je to něčí dítě.’ Ale zároveň se nemůžu na své cynické kolegy zlobit: viděli už toho dost. Hodně jich začne pít nebo propadne depresi... Snažím se projevovat milosrdenství, nesoudit, vžívat se do cizí kůže. Policajt je ale to poslední povolání, kde by se to mělo dělat... Může tě to stát život, protože dravec vycítí slabost. Ale všichni potřebujeme ještě jednu šanci. Kéž se nad námi Bůh slituje.“

 

 

Z knihy:


Františkáni z Bronxu

V chudinské čtvrti New Yorku, plné násilí, drogových dealerů a lidí bez domova, žije od roku 1987 nová františkánská komunita...

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému