Předávkoval jsem se LSD a ležel jsem napůl v kómatu v nemocnici

14.3.2022

Ten mocný táta, který mi doma jen před několika měsíci řekl, že jsem ostuda rodiny, a pak mě přimáčkl k podlaze, popadl nůžky a násilím mi ostříhal moje hippie vlasy. Teď mi něžně šeptal slova lásky, odpuštění a přijetí. Byl jsem sice kvůli drogám v jakési mlze, ale jeho slova se zanořila hluboko do mé duše. „Synku, miluju tě.“

Nemohl jsem věřit tomu, co slyším. Byl to hlas mého přísného, odmítavého otce, který říkal slova, po kterých jsem toužil tolik let.

„Synku, miluju tě. Všechno se spraví.“ Bylo to v roce 1972. Předávkoval jsem se LSD a ležel jsem napůl v kómatu v nemocnici v Daytona Beach na Floridě. Táta mě držel v náručí, prsty probíral mé vlasy sahající na ramena a říkal mi — svému vzpurnému, rebelantskému synovi —, že mě miluje.

To nemůže být pravda, myslel jsem si, když jsem poslouchal slabé pípání nemocničního přístroje. Můj táta mi říkal, že mě miluje! Ten mocný táta, který mi doma jen před několika měsíci řekl, že jsem ostuda rodiny, a pak mě přimáčkl k podlaze, popadl nůžky a násilím mi ostříhal moje hippie vlasy. Teď mi něžně šeptal slova lásky, odpuštění a přijetí. Byl jsem sice kvůli drogám v jakési mlze, ale jeho slova se zanořila hluboko do mé duše. „Synku, miluju tě.“

Jako chlapec jsem toužil po otcově uznání a lásce. Chtěl jsem jenom, aby se na mě usmál nebo aby mi řekl, že je hrdý na to, že je můj táta. Ale vždycky když jsem otevřel srdce, abych přijal jeho lásku, zůstal jsem prázdný a zklamaný. V devatenácti letech jsem si nedokázal vzpomenout na jediný okamžik ve svém životě, kdy by mě táta objal nebo mi řekl taková slova. Kvůli tomuto odmítání jsem cítil, že jsem přestal být synem svého otce, a už nikdy jsem ho nechtěl vidět. Jako mnoho mužů jeho generace ani můj táta nevěděl, jak vyjádřit lásku. Byl to dobrý člověk a dal by za mě svůj život. Projevovat emoce však podle něj bylo známkou slabosti. Protože vyrůstal za velké hospodářské krize a v domově bez otce, vybudoval kolem svého srdce zeď, která ho měla chránit před bolestí. Pak šel do války a naučil se v ní další sebezáchovné dovednosti. Později svou lásku projevoval prostě tím, že se snažil rodinu zabezpečit finančně a že své dva syny učil, jak přežít v nemilosrdném světě. Přesvědčoval mě: „Nikdy neprojevuj city ani neukazuj slzy, to bys byl slaboch! Buď tvrdý! Buď chlap!“

Léta jsem se bez úspěchu snažil být tím tvrdým chlapem, jakého ze mě chtěl mít otec. A přece tenkrát, když jsem totálně selhal a ležel v nemocnici, mě táta držel v náručí a projevoval mi svou lásku. Nevěděl, že slyším jeho hlas a cítím, jak mě jeho ruce objímají. Já si přál, abych už nebyl synem svého otce, ale můj otec si nepřál, aby už nebyl mým otcem. Jeho oddanost vůči mně byla větší než moje oddanost vůči němu.

Tehdy jsem možná poprvé zahlédl záblesk Otcovy bezpodmínečné lásky — a jeho touhy mi tuto lásku projevit, i když jsem ostudně selhal. Bylo to několik let předtím, než jsem sám podnikl první krok vstříc této úžasné lásce.

Z knihy: