Přijeli nějací mudrci z východu, pohané, milovníci hvězd

3.1.2024

V Jeruzalémě se o ničem jiném nehovořilo:
„Prý se narodil židovský král…“
„A kdo to říká?“
„Přijeli nějací mudrci z východu, pohané, milovníci hvězd.“ V chrámu si to šeptali kněží a obchodníci, rabíni pátrali ve svých knihách a hledali stopu, která by jim pomohla najít ono dítě, pastýři se svými stády roznášeli zprávu v sousedních národech, vždy nedůvěřiví rolníci se dívali úkosem na nebe, zdali tam i oni náhodou nespatří hvězdu, a dokonce i celníci zapomněli na chvíli na svou práci výběrčích, aby se poptali, kdo může být onen tak obávaný a očekávaný král.

Mezitím se Herodes se sborem dvorních teologů snažil najít nějaké východisko z krize.

„V Betlémě? Jste si jisti?“

„Tak praví prorok, Výsosti: ,A ty Betléme v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde panovník, který bude pastýřem mého lidu, Izraele…‘ “

Herodes si dal opět zavolat mudrce a je samý úsměv:

„Mám dobré zprávy… Možná máte pravdu a ta vaše slavná hvězda skutečně oznamuje narození krále. Jděte do Betléma a vyptejte se na to. Jestli ho najdete, co nejrychleji se vraťte, neboť i já se mu chci poklonit.“

Když mudrci procházeli branami města, Hospodin znovu rozsvítil jejich hvězdu a návdavkem jí daroval nádherný ocas ze stříbrné pěny, jako brázdu za lodí. Mudrci se zaradovali, když ji spatřili na obzoru, a Oriente se zarděla, když spatřila svůj odraz v mořských vlnách. Chtěla něco říci, ale anděl začal mít náhle naspěch.

„Musím běžet, Oriente. Tihle tři nešťastníci netuší, co má Herodes za lubem. Jdu je varovat. Ty je zatím doveď k jesličkám.“

Gabriel zvážněl, a i když všichni vědí, že andělé nepláčou, hvězdě se zazdálo, že v jeho očích zahlédla záblesk slzy.

„Co je s tebou? Jsi smutný?“

„To nic, Oriente, to nic… Jen, že Boží betlém bude co nevidět zkropen krví. Již brzy spatříš první rozbité figurky. Zemřou dříve, než otevřou oči. Jsou nejnevinnější ze všech a Bůh je stvořil, aby žili. Ale Ten, který nachystal celá nebesa, aby jimi ozdobil své jesličky, který pohnul horami a oceány pouhou myšlenkou, nemůže pohnout svobodnou vůlí jednoho zlého a pokřiveného králíka… To je pro Všemohoucího příliš těžký kámen.“

Jen co anděl odešel, zaslechla Oriente dětský pláč – Betlém byl již na dohled, a tak se hvězda začala snášet k jesličkám. Za její dlouhou stříbrnou brázdou letěla letka serafínů, zpívající první koledu, jejíž slova a nápěv složil sám Hospodin. Bylo to tak velkolepé představení, že dokonce i andělům z toho naskakovala husí kůže. Avšak na zemi si toho skoro nikdo nevšiml: lidé té noci snili o důležitějších věcech. A to byla škoda, protože neviděli ani uzardělá Mariina líčka, ani Josefův úsměv, ani neslyšeli, jak děťátko v jesličkách tleská.

Z knihy