Apoštol Petr nebyl sketa (svátek Stolce sv. Petra 22.2.)

20.2.2024

Je mi blízký svatý Petr, který byl nadšený pro Krista, zbrklý, někdy myslel rukama. Byl to normální prostý člověk. Pomáhá mi to bojovat se svými chybami a uvědomovat si, že i přes své nedostatky můžu být prospěšný.

***

Svatí už od narození?

V dospívání jsem se dostal k životopisům svatých. Ale ne k takovým těm barvotiskovým, že ten člověk byl svatý už od narození a skoro ani nechodil na záchod, nebo to byl největší padouch a pak „cink“ a byl svatej. Zaujaly mě knihy Waltera Nigga, který psal spisy o svatém Františkovi, svatém Antonínovi nebo svaté Terezii z Avily. Najednou jsem je viděl jako lidi, i s chybami, se kterými se prali celý život.Začalo mi to rezonovat i s apoštoly a první církví, která také nebyla dokonalá, jak je nám to někdy dnes předkládáno. Když čtete Skutky apoštolů nebo jejich listy, tak vidíte, že prožívají podobné spory a problémy jako my.

Zbrklý svatý Petr

Je mi blízký svatý Petr, který byl nadšený pro Krista, zbrklý, někdy myslel rukama. Byl to normální prostý člověk. Hezky to píše Rudolf Hynek v Muži bolestí. Jedna kapitola se jmenuje Šíleně odvážný, nikoliv sketa. Tam popisuje zradu Petra, přirovnává jeho příchod do veleknězova domu k tomu, jako by šel do domu gestapa. Byl konfrontován se situací, která mohla znamenat jeho smrt. Pomáhá mi to bojovat se svými chybami a uvědomovat si, že i přes své nedostatky můžu být prospěšný lidem, o které se starám. Samozřejmě, že bych na sobě mohl a měl více pracovat. Ale stále víc se mi potvrzuje ono Boží zaslíbení: „Moje milost stačí.“ A že i skrze své chyby můžu být druhým prospěšný. Ani mé schopnosti nejsou na druhou stranu zárukou, že danou věc zvládnu. Je to vždy milost Boží a to krásně vede k pokoře.

Z knížky: