Babylónské zajetí židovský národ očistilo a nově zformovalo

13.12.2024

Období babylónského vyhnanství (586 před Kristem - 537 před Kristem) prožívá Boží lid bolestně, ale i přínosně. Je to na jednu stranu doba utrpení a stesku po tom, co ztratili. Bůh ale zároveň skrze tuto bolest izraelský lid očišťuje, aby ho zformoval v cosi nového. Mezi těmi, kdo byli přivedeni do Babylónu, jsou mnozí intelektuální a náboženští představitele. V čase vyhnanství se proto snaží udržet při životě víru a identitu izraelského národa. Mnozí začínají shromažďovat izraelské tradice a spisy a upravují je do toho, co dnes známe jako židovská Písma.

Rozpad Davidova království na Izrael a Judsko

Během Šalomounovy vlády začínají na povrch vyplouvat občanské nepokoje a po jeho smrti se pak křehké království rozpadá. Jednota, kterou David nastolil, se hroutí a od té doby je království rozděleno. Deset severních kmenů se od té doby nazývá Izrael a jižní království Judsko.

Politické a náboženské důsledky tohoto rozkolu jsou obrovské. Kdysi jednotné království stojí nyní rozděleno samo proti sobě a každá z jeho částí považuje tu druhou za nepřítele. Obě království jsou slabší a mnohem zranitelnější vůči svým nepřátelům.

Vznik opovrhovaného Samaří

Významnou říší tohoto období je Asýrie. Po sérii několika izraelských králů vtrhnou do severního království asyrská vojska a tři roky obléhají jeho hlavní město Samaří. V roce 721 př. Kr. pak Izrael padá do rukou asyrských vojsk, což znamená konec severního království. Mnozí Izraelité jsou deportováni do Asýrie a do severního království kolem města Samaří jsou zase přivedeni lidé z pěti cizích národů. Mísení a sňatky Izraelitů s cizinci pak vedou k tomu, že pozdější generace začnou tento lid označovat jako Samařany. Dodnes židovský národ Samařany buď ignoruje, anebo je nemůže vystát, a považuje je za nevěrné odpadlíky. V Janově evangeliu později uvidíme, jak Ježíš obviní Samařanku, že měla pět manželů, což je narážka na pět národů, které víru lidu smlouvy poznamenaly svými vlastními bohy a náboženskými praktikami.

Podmaněné severní království se ptá, zda Bůh opustil smluvní sliby dané Abrahámovi, Mojžíšovi a Davidovi. Jak mohl dopustit, aby byli odvedeni ze země? Vypravěč jasně říká, že země byla dobyta, protože Izraelité hřešili proti Hospodinu. Uctívali jiné bohy a řídili se náboženskými zvyklostmi jiných národů, klaněli se modlám a dokonce obětovali své děti.

Nakonec padá i Jižní království

Zbývající kapitoly druhé knihy Královské vyprávějí o posledních králích Judska, jižního království. Judsko si ještě nějakou dobu zachovává posloupnost králů z Davidovy dynastie. /…/

Pád Asýrie pak otevírá cestu ke vzestupu Babylónu. Později na jižní království Babylón zaútočí. Vojska zapálí chrám a královský palác. A v roce 587 př. Kr. je pak Jeruzalém zničen a všechny náboženské instituce Božího lidu se ocitají v troskách. Veliký národ, který založili David a Šalomoun, zaniká. Mnozí lidé jsou pobiti, jiní prchají a odcházejí do Egypta nebo jinam. Král a přední obyvatelé jsou odvedeni do babylónského zajetí.

Deportace do Babylónu se zdá být konečná. Jeruzalém a jeho chrám jsou zničeny. Kde je Bůh, když nad Božím lidem vítězí Babylón? Co se stalo s Božím ujištěním, že Davidův rod bude pokračovat navždy? Kde jsou Boží sliby o vykoupení pro všechny národy světa skrze Abrahámovy potomky?

Zdánlivý konec Izraele jako národa ale ještě neznamená konec Boha ani Božích zaslíbení. I když jsou Izraelci rozdrceni a poraženi, Bůh dál zůstává Pánem a jeho záměry trvají. Ve své laskavosti sice žil v zemi se svým lidem, jen na tuto zemi se ale neomezuje.

Vyhnanství v Babylónu zformovalo izraelský v cosi nového

Období babylónského vyhnanství prožívá Boží lid sladkobolně. Je to na jednu stranu doba bolestného utrpení a stesku po tom, co ztratili. Bůh ale zároveň skrze tuto bolest izraelský lid očišťuje, aby ho zformoval v cosi nového. Mezi těmi, kdo byli přivedeni do Babylónu, jsou mnozí intelektuální a náboženští představitele. V čase vyhnanství se proto snaží udržet při životě víru a identitu izraelského národa. Mnozí začínají shromažďovat izraelské tradice a spisy a upravují je do toho, co dnes známe jako židovská Písma.

Pohromu zničení Jeruzaléma a vyhnanství popisuje kniha Žalozpěvů, vlastně série nářků zachycujících srdcervoucí zármutek. Kniha se soustředí na Hospodina a otevírá také možnost obnovy a případného návratu. Přestože Boží lid trpí v babylónském vyhnanství, Boží přítomnost sahá mnohem dál než k chrámu a jejich městu. Bůh je Pánem národů a Bohem celého stvoření.

Pouhých padesát let po vyhnanství, v roce 538 př. Kr., se na jevišti světa objevují Peršané a porážejí Babylóňany. Perský král Kýros pak dává dobytému lidu svobodu, aby si v rámci říše zachoval vlastní identitu, a proto vydává i nařízení, že se izraelský lid může vrátit do své země, pokud si to přeje, a znovu tam začít žít a modlit se. Mnozí se skutečně vrátí, i když řada dalších ne.

Židům se Kýros jeví jako posel poslaný od Boha. Hospodin pohnul Kýrovým srdcem, aby propustil vyhnance.

O něco málo později než po jedné generaci vyhnanství se tak část judského lidu vrací do země. Proroci tento návrat ze zajetí popisují v epických rozměrech jako nový exodus. Po návratu je však lid zklamán a rozčarován. Jeruzalém je v troskách, obklopují ho nepřátelsky naladění sousedé a bohoslužba lidu, který zůstal, je poznamenána mnoha pohanskými prvky. Lid stojí před kolosálním úkolem obnovit město a jeho chrám.

Období dějin po vyhnanství je známé jako obnova, čas znovupostavení chrámu i města, úvah o identitě Izraele i obnovy jeho náboženské tradice.

Zpracováno podle knihy:

Panorama Bible - Starý zákon
(Pro web redakčně upraveno)