Co mohou laici - Nejen co mohou, ale také co zmohou

19.10.2010

Úvaha Hanse Maiera Nastává hodina laiků? (Perspektivy 7/2001) srozumitelně charakterizuje dělbu práce mezi kleriky a laiky v církvi v nesnadné situaci dnešního světa. Sugestivní vliv sekularizovaného prostředí vnáší nejistotu do myslí a srdcí mnohých věřících a působí rozpaky nad věkovitou církevní praxí.

Znepokojení křesťanů je však důvodné, neboť ve „viditelném“ světě (kde dominuje autonomie časného) je křesťanství na ústupu: je zatlačováno do soukromí, ubývá jeho vyznavačů, zatímco duch doby přeje idejím a hodnotám jemu cizím, a dokonce je nenápadně indoktrinuje mnohým věřícím.
Je to posun, spíše sesuv, založený v hloubi dynamiky moderní civilizace, proto se jeho důsledky projevují nejen v oblasti života z víry. Přesto bývá ve vnitrocírkevních rozpravách (v rámci kritiky do vlastních řad) odpovědnost za něj přisuzována hlavně církvi jako instituci, jejímu magisteriu, kněžím a biskupům, ač oni jsou spíše jeho oběťmi než viníky. Přitom nejvlastnějším dějištěm tohoto sesuvu jsou oblasti, kam kněží ani biskupové přístup nemají: správní rady, parlamenty, vlády, stranické sekretariáty, redakce, pedagogické sbory, výzkumné ústavy, pracovní kolektivy, rodiny. Laici (mám na mysli ty christifideles) tam přístup mají, byť nesnadný.

MNOHÉ VĚCI JSOU V RUKOU LAIKŮ
Aktuální příklad: na poli lékařské etiky a zdravotnické legislativy vrcholí boj o to, zda obětovat život jedné lidské bytosti zájmu jiné lidské bytosti. Stanovisko magisteria je jasné, je to však promlouvání k hluchým. Povoláni jsou tu nikoli „preláti“, ale - christifideles laici, příslušníci obce badatelské, učitelské, publicistické, lékařské. Je možné, že tato bitva bude ztracena, jsme však povoláni i k ústupovému boji, neboť ten často rozhodne o míře porážky.
Netvrdím, že se nestává, že biskup či kněz házejí laikům klacky pod nohy, protože mu to či ono nedošlo nebo že je špatný organizátor či pedagog. Pak je ale na laikovi (na laikátu), aby svou kompetenci vhodným způsobem obhájil - pokud na to má.
Jsou celé oblasti aktivity, v nichž záleží pouze na laicích. Hans Maier uvádí oblast politiky, ale ten prostor je širší. Pouze já rozhoduji, zda budu křesťanem vzdělaným, či nevzdělaným. Pouze na mně záleží, zda jako rodič budu mít starost o předání víry svým dětem, zda se v kruhu přátel či kolegů projevím i jako křesťan, anebo zda tam svou víru raději zamlčím, abych se nevystavil kritice či posměchu. Hlas magisteria mě má k tomu, abych se těmto povinnostem nevyhýbal, jeho vyslyšení či oslyšení je však na mně. Magisterium mi často neporadí, jak na to, jaký misijní postup je v mém přátelském nebo pracovním prostředí vhodný, to je zase jen a jen na mně.
Při dnešní nepočetnosti věřících se mohu ocitnout v situaci typu „sám voják v poli“. Dejme však pozor na to, abychom se do této role nevemlouvali nadmíru. Jsme přece církví, shromážděním Páně, a svůj úděl sdílíme (communio). Při troše námahy lze tuto osamělost překonat a najít někoho, jehož kříž je podobný, kdo je dokonce zkušenější. V krajním případě to může být i ten, kdo z tohoto světa už odešel, a přesto mi má co říci. A v tom nejkrajnějším? Křesťan, jehož snahou je vytvoření intimního vztahu ke Kristu, přece nikdy není sám...

CÍRKEV V TROSKÁCH
Jsou země, v nichž se křesťané ocitli v bezprecedentní situaci. V Japonsku se katolíci svého času museli obejít několik století bez kněžstva. V Nizozemí se po posledním koncilu chopili iniciativy laici oponující magisteriu (své místní církvi tím moc neprospěli).
U nás je situace specifická jinak. Přerušení kontinuity života církve komunistickým režimem zde bylo mimořádně důsledné (horší poměry panovaly snad jen v SSSR a Albánii). Destrukce postihla struktury církve i její programy. Zmizely celé společenské skupiny, které bývaly její tradiční oporou (selský a živnostnický stav). Původci znamenitých iniciativ (Katolická akce, Akademické týdny, Studium catholicum aj.) skončili v kriminálech, případně v exilu. Málokdo z těch, kdo kritizují českou církev zevnitř i zvenčí, bere v úvahu, že má co činit s církví v troskách.
Devastace je nejviditelnější na stavu episkopátu, kněžstva a řeholí. Máme sice kompletní biskupský sbor, ale tvoří ho vesměs začátečníci. Mají-li řešit netransparentní problémy (personální, ekonomické, organizační), je to znát. Ještě kormutlivější je situace kněží. Je jich málo, většinou jsou staří a desetiletími perzekuce, vydírání a šikanování, snášených často osaměle, jsou unavení, často i trvale poznamenaní. Nenašel se český Bernanos ani Greene, který by přiblížil osud kněze umírající církve.
Na tzv. prostých věřících (laicích) je to vidět méně, což neznamená, že jsou na tom líp. Bolestná je obecná teologická nevzdělanost. Mezi staršími, a těch je většina, je mnoho zahořklých (vzpomeňme dopisy, které dostával a zprvu i uveřejňoval Katolický týdeník). Je znát, že v dobách zlých se mnohý bránil na vlastní pěst, a nyní střeží vymoženosti své obrany (protože jsou jeho dílem) nedůtklivě, nesmlouvavě, zlobně. Jsme rozhádanou církví, ecclesia discordans.

ČESKO - POKUSNÉ POLÍČKO
Říká se, že Česko je misijním územím (zapomíná se, že o Moravě to tak docela neplatí). Ano, je, ale specifickým, jak bylo řečeno. Představu misionáře si spojujeme s prostředím křesťanstvím nedotčeným. Zevnějšek naší země má výraznou pečeť křesťanství i jeho vnitřních konfliktů, ale ono samo je tu rozbito. Jeho obnovu nelze ponechat pouze na klerikální struktuře církve, na biskupech a kněžích. Ona není v jejich silách. Nadto je s ní třeba začít tam, kam nemají přístup (viz výše). O zdaru, či nezdaru obnovy rozhodnou - laici. Některým biskupům a mnohým kněžím se to nemusí zamlouvat, což ale na věci nic nemění.
To neznamená odsunutí episkopátu a kléru na vedlejší kolej, tedy koncesi laicismu, jehož nemilé projevy vídáme v německy mluvících zemích. Znamená to uznání dvojího těžiště činnosti, uznání laické iniciativy jako nástroje sui generis. Vztah obou není symetrický: talentovaný duchovní se může podílet na bytostně laické iniciativě, ba i stanout v jejím čele, což v opačném směru nelze, svátostné kněžství je nezastupitelné.
Proč jsou české země a česká církev pokusným políčkem? Tím přerušením kontinuity, rozbitím (atomizací) společnosti včetně církevní komunity, zapomněním komunikace. - Nelze dost dobře scelovat shromáždění Páně, a přitom se nepodílet na uzdravení celé společnosti, vyrobili bychom sektu. Naši duchovní jsou však jako celek mnohem větší obětí její devastace než laici. Jsou více traumatizováni a v prostoru, kde platí autonomie časného, se orientují obtížněji. Na laicích je nikoli pranýřovat jejich nedostatek schopností a sil, ale pomáhat, „zaskakovat“ tam, kde nejde o nezastupitelnost svátostného kněžství, a hlavně - hledět si příležitostí, které odpovídají jejich kompetencím, a takové příležitosti vyhledávat.

LAICI, KLERICI A MOŽNÉ TŘENICE
Možná nedorozumění jsou dána zdůrazněním vlastní úlohy a nedoceněním úlohy toho druhého. Laici mají sklon přehlížet prioritu ducha a klerici činí totéž s autonomií časného.
Laici, u nás často filozoficky a teologicky nevzdělaní, pokládají tuto vzdělanost za nadbytečný luxus a tíhnou k pragmatismu. Mnozí pokládají církev za světské uskupení podobné politické straně a chtějí po ní, aby se tak chovala, aby se podbízela jako strana voličům. Církev tu ale není proto, aby vyhovovala.
Klerici (biskupové a kněží), kteří se mnohdy osobně formovali v sociální izolaci, tedy mimo dialog se sekularizovanou společností, zdůrazňují často doktrínu, zatímco autonomii časného odbývají tím, že si hledí jen jejích vnějškových charakteristik, např. tradičních institucí, aniž by se starali, zdali jimi proudí skutečný život věřících.
Není tu platforma, kde by obě strany spolu mluvily zcela otevřeně (mám na mysli rozpravu o spolupráci obou „stavů“, nikoli rozhovor mezi zpovědníkem a penitentem). Odtud nebezpečí vzájemného odcizení. Tomu nahrává i návykový paternalismus – postoj typu „až co řekne pan farář“ – pohodlný pro obě strany. Pro misijní poslání křesťanů v této společnosti může mít absence komunikace mrazivé důsledky.
Co se s tím dá dělat? Jedinou cestou je: znovu a znovu se o tuto komunikaci pokoušet. A přitom se snažit rozumět tomu, co jí překáží – na obou stranách. Někteří laici, zklamaní chováním představitelů církevní autority (zklamaní nezřídka důvodně), volí revanšistický postoj: pranýřují. Tento styl – říkáváme mu „konfrontační“ – se už stal trvalým znakem veřejného vystupování některých skupin. Protože často obsahuje prvky zloby, ironie apod., působí zpravidla zborcení rozpravy. Je tedy slepou uličkou. A proto: znovu a znovu. Tak jako ve vztahu mezi rodiči a dětmi, v manželství, mezi přáteli.
Co když to k ničemu nevede? – Domnívám se, že taková situace těžko nastane. Stává se sice, že motivovaný kněz, zejména mladší, je drcen omezeností a malicherností farníků, mezi nimiž nenajde blízkou duši. Stává se, že farnost je paralyzována nevyrovnaným nebo neschopným knězem. Pak nezbývá než hledat cestu jinudy. Osamělý kněz by se měl rozhlédnout, zda někde poblíž nejsou jiné ovce. A farníci, kteří se cítí být bezprizorní, se také mohou obrátit jinam - a navíc rozvíjet ty laické aktivity, k nimž je církev vybízí, pokud na ně opravdu mají.

kniha: To ostatní nechávám na Pánu Bohu
autor: Petr Příhoda, Jan Paulas (ed.)
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101578-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému