Vybíráme z knižního rozhovoru s Petrem Příhodou

13.10.2010

Petr Příhoda (1939) je původním povoláním psychiatr. Od roku 1992 přednáší lékařskou etiku na UK. Je externím komentátorem Českého rozhlasu 6 a redaktorem Perspektiv (přílohy Katolického týdeníku) a pravidelně publikuje i na stránkách Katolického týdeníku v rubrice komentáře.

Po příchodu do Prahy jste se seznámil s Petrem Pithartem. Málokdo ví, že jste spoluautory knihy Češi v dějinách nové doby, která vyšla pod společným pseudonymem Podiven. Jak se zrodil tento nápad?

Když jsem se stal v roce 1970 ambulantním psychiatrem v Praze 4, přicházely ke mně mimo jiné i oběti čistek. Důvodem bývala nespavost, deprese, úzkost z budoucnosti. A také vyhození odborníci v oblasti společenských věd – z Akademie věd rovnou k lopatě. Mezi nimi i pár historiků. Trápilo je, že jsou odříznuti od profese: „Vždyť jsme ztratili jakýkoli přístup k pramenům!“ Opáčil jsem: „Dělejte něco, k čemu je nepotřebujete.“ Divili se: „Co by to mělo být?“ Nabídl jsem: „Pište dějiny národa českého, prameny znáte.“ To byl jeden nápad. Byl i druhý. Měli jsme s Petrem Pithartem dospívající děti, naši přátelé též. Představovali jsme si, jak je (a ještě bude) jejich dějinné vědomí křiveno. Napadlo nás napsat a vydat v samizdatu jakousi „antiučebnici“ dějepisu. Oba nápady v nás zrály.
Po narození mé dcery v únoru 1976 jsme se u nás sešli. Bylo nás šest: Karel Kaplan, Bedřich Löwenstein, Emanuel Mandler, Milan Otáhal a já s Petrem Pithartem. Dlouho jsme „osahávali terén“. Kaplan a Löwenstein pak využili vzácné příležitosti emigrovat. Emana Mandlera zase přitahoval jiný styl buditelské práce. Zbyli jsme tři: Otáhal, Pithart, Příhoda. Hledali jsme čtvrtého. Našli jsme ho v profesoru Patočkovi – byl potěšen, zapili jsme to u něho koňakem. Stačil jsem mu přinést první porci textu. Pak přišla Charta 77 a pan profesor umřel. Po jedenáctihodinovém výslechu StB. Vlastně „oni nám ho umřeli“. Zůstali jsme tři.

Ovlivnila existence Charta 77 nějaké vaše myšlení či postoje? Jak jste ji vůbec vnímal?

S nesmírnou úlevou a radostí, že tu jsou lidé odvážnější a cílevědomější než já. Podle mě fungovalo toto společenství i dál znamenitě. Pomohlo mi ze sklíčenosti – zejména lidé jako Václav Havel, Ludvík Vaculík, Jiřina Šiklová a samozřejmě Petr Pithart.

Zažil jste v souvislosti se svými aktivitami nějaké napjaté či dramatické situace?

O ty nebyla nouze. Snažil jsem se jim ale předcházet. Například před každým odjezdem na dovolenou odnést všechny, ale naprosto všechny „papíry“ z bytu – k ochotným přátelům. Nejvíc mi bušilo srdce, když jsem natřikrát přenášel škatule s Kaplanovým archivem do bytu statečného chlapa. Jezdil s „tirákem“ do Německa a byl ochoten to převézt. Povedlo se! Mé dramatické okamžiky ale nebyly nic ve srovnání se situacemi, v nichž se ocitala třeba Jiřina Šiklová.

Například?

To ona byla organizátorkou, jednatelkou a první kontaktní osobou ve styku disentu se zahraničím. Při těch jejích konspirativních schůzkách mi naskakovala husí kůže.

Zajímala se StB i o vás, nebo jste unikl její pozornosti?

Našla si mě ještě před Pražským jarem. Někdy v roce 1965 jsem se přihlásil na víkendový zájezd do Vídně, tehdy už to bylo možné. Povolení jsem nedostal a záhy nato si pro mě přijeli do beřkovické léčebny. Následoval šestihodinový výslech. Druhý den znovu, to už jsem si zajel do Prahy. Vyptávali se hlavně na ekumenická setkání v Jirchářích.

Jak jste výslechy prožíval? Neřekl jste něco, co by mohlo někomu uškodit?

Bohužel ano. Byl jsem vyděšený zelenáč. Ohromilo mě, co všechno vědí. Měl jsem dojem, že vědí všechno. Proto jsem zapíral chabě. Uvedl, resp. potvrdil jsem jim některá jména. Jednoho přítele jsem tím dostal do velkých potíží (pak jsme si to spolu „vyříkali“). Naštěstí přišlo Pražské jaro.
Za normalizace si mě našli znovu, ale to už bylo o něčem jiném. Jiřina Šiklová mě předem poučila, jak se chovat. Předvolali si mě celkem čtyřikrát, pětkrát. Vytáčel jsem se kvalifikovaněji. Po výslechu jsem si všechno sepsal a těm, na něž se ptali, to řekl. A také jsem našel účinný zdroj odolnosti v modlitbě. Chodil jsem k výslechům pomalu pěšky a cestou vzýval české patrony, hlavně sv. Jana Nepomuckého. Prosil jsem toho, který byl obětí zvůle státní moci, ať mě tedy podpoří. Podpořil. Při biřmování jsem pak přijal jeho jméno.
Byly i horší chvíle. Václav Havel mě požádal, ať mu pomůžu s nespavostí. Párkrát jsme se sešli a popovídali si. Měl zřejmě permanentní sledovačku, tak si mě vyhmátli a udělali na mě zátah. Nejprve zavolali několika mým známým, nepředstavili se, ale mluvili s nimi o mně způsobem, který je znepokojil. A ti mi řekli: „Hele, nerozumím tomu, ale někdo tě velmi nemá rád.“ Následně tamti mluvili s mou šéfovou a ještě jednou známou, kterým se už představili. Obě mi to řekly. Čekal jsem napjatě, co bude. Pak jednou před skončením pracovní doby zazvonil telefon. Já tušil, že to jsou oni, a taky jo. Ozval se chlap, nepředstavil se, řekl jen: „Už ti to řekli? – Do týdne pudeš!“ Věděl jsem, že mě nezamordují, ale co tedy? Dostanu nakládačku? Nebo nedejbůh ztlučou mé děti? Tehdy jsem poprvé v životě udělal to, že jsem se zcela a naprosto spolehl na Pána Boha. Vlastně mě to naučili oni. Nic se pak nestalo. Byla to jen jedna z jejich taktik, kterou jsem neznal.
Měl byste se mě ale zeptat, zda jsme si taky někdy užili „srandu“.

A užili?

Užili. Trápily nás odposlechy. Co proti tomu? U lékařských fonendoskopů jsem komůrku s membránou nahradil plastovým hrnkem. Když do něj šeptáte, ten druhý, co má konce v uších, slyší, i když vedle řve rádio. Pomocí hadic jsem tedy vyrobil aparaturu pro bezpečnou komunikaci. Když jsme si to s kolegy Otáhalem a Pithartem nasadili, fungovalo to, ale my jsme se sami sobě chechtali tak, že vážný rozhovor nebyl možný.

Nakolik tehdy člověk mohl tušit, že StB i tu sebenevinnější informaci proti někomu využije? Dnes je to jasné, ale tehdy?

Jasné to není ani dnes, zejména novinářům, kteří to vytahují. Tehdy spousta lidí pořádně nevěděla, že nějaká StB existuje. Vždyť ani rodiče raději dětem neříkali, v jakém zrůdném režimu to žijí. Předvolaný byl často šokován, jako kdyby spatřil hlavu Medúzinu. Dojem, že oni vědí všechno, byl sugestivní. Navíc odborně manipulovali s úzkostí. Zejména když měli čím vydírat, což naštěstí nebyl můj případ. Profesionálnímu nátlaku lze čelit zase jen profesionálně. Proto několik nás pak pomáhalo Jiřině Šiklové, když sestavovala návod, jak se v takové situaci chovat.

Vzpomenete si na ty základní rady?

Už jen matně. Především nedat na pocit, že vědí všechno. Moc s nimi nemluvit, zejména nediskutovat. Mlžit, nebát se říci, že se nepamatuji. Hájit se odvoláním na tehdejší platné právní normy (např. na zákon o SNB). Prosit Boha o pomoc. A kdo víru ztratil, ať se na ni rozpomene (třeba dětskou modlitbičkou „Andělíčku, můj strážníčku…“). A nezatajovat výslech těm, na něž se ptali.

Kde jste byl 17. listopadu 1989?

Na chalupě v Koryčanech na Moravě. Byl víkend a my tam uklízeli po opravě fasády. Jeden ze synů se účastnil studentského pochodu a na Národní třídě odběhl do boční ulice, aby nám z automatu zavolal, že je živ a zdráv. Mezitím policie ulici uzavřela – syn už se tam nemohl vrátit – a nastala řež.

Překvapilo vás, že hybnou silou listopadových událostí byli studenti? Tedy ti, kteří měli co ztratit – svou kariéru.

Nesmírně. Normalizační poměry ve mně utvrzovaly pocit, že se konce režimu nedožiju. Ty první dny se mi zdálo, že vše dopadne jako při minulých střetech s policií (poslední byl 28. října). Studenti to rozhýbali, protože – jak kdosi řekl – „nevěděli, že je to nemožné“. Hezká formulace.

kniha: To ostatní nechávám na Pánu Bohu
autor: Petr Příhoda, Jan Paulas (ed.)
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101578-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému