Jaké bude poselství svatých na počátku třetího tisíciletí?

8.6.2010

Slova se poté ujal Tomáš. „Moji milí, než se zase vrátíme ke svému mlčení, domnívám se, že bychom měli na počátku tohoto tisíciletí vydat určité poselství. Nenastal snad právě teď vhodný okamžik, abychom se jako muži a ženy z minulosti obrátili na muže a ženy přítomné doby? Prohoďme si na chvíli role! Ať minulost posoudí přítomnost a vrhne na ni světlo – nikoli naopak, jak tomu tolikrát bývá.“

Shromáždění projevilo nadšený souhlas, zazněl potlesk a všichni přisvědčili. Tomáš požádal 139 světců a světic, aby z pokladu svých zkušeností dobře a výstižně poradili mužům a ženám třetího tisíciletí. Bylo třeba jen upřesnit, jak při tom postupovat.

Jako první se ozval František Saleský (1567–1622), který dosud setrvával v mlčení: „Zdá se mi vhodné, aby každý z nás promluvil za tu kategorii lidí, k níž během svého pozemského života náležel.“ Tento návrh byl přijat: bylo na Františkovi, aby rozpravu otevřel. „Souhlasíte-li,“ pokračoval, „mohli bychom nejprve zdůvodnit, proč se na lidi přítomné doby vůbec chceme obracet. Jak byste začali?“

„Já bych dodal naději,“ navázal Antonín Paduánský. „Zdůraznil bych, že je zde mezi námi připraveno místo pro ty, kteří byli stvořeni k obrazu Božímu – tedy pro všechny. Každý byl ještě před stvořením světa vyvolen (Ef 1,4) a předurčen podobat se Kristu (Řím 8,29). U blahoslavenství jde v zásadě o totéž; každý má trochu jinou úlohu a požívá slávy, kterou si zasloužil. Celkově vzato ale mají všichni podíl na tomtéž Božím světle, i když každý trochu jiným způsobem.“

„Ráda bych upozornila na to, že nikdo nezná sám sebe tak dobře, jako když je poznáván někým druhým, který na něho s láskou,“ podotkla Terezie. „Každá doba hledí na svět svým vlastním pohledem a některé pravdy i některé omyly vnímá obzvlášť citlivě. Řekla bych, že nikdo nemá lepší výhled na divadla tohoto světa než my, kteří hledíme na skutečnost okolo nás jakoby zevnitř. A tak je třeba, jak jsem napsala už ve svém životopise, upozorňovat na to, že spása duše je založena na tom, že se budeme stýkat s přáteli Božími.“
„O tom není pochyb,“ připojil se biskup Antonín Florentský (1389–1459). „Je jistě nutné trvat na tom, že nikdo nemá příliš důvěřovat sám sobě a odmítat pomoc druhých, zejména pomoc nás, svatých.“

„Chtěl bych dnešní křesťany upozornit na skutečnost,“ začal hovořit Antonín Opat (kolem 251 – 356), „že mnozí lidé, včetně mnichů, se v duchovní oblasti snažili tolik, že se dostali až na pokraj šílenství. Spoléhali se pouze na vlastní síly a opomenuli příkaz Boží, který říká: ‘Ptej se svého otce, a on tě poučí.’“

„V této době vypjatého subjektivismu a individualismu, kdy je jednotlivec při volbě mezi dobrým a špatným odkázán na vlastní úsudek, je obzvlášť zapotřebí možnost poradit se, mít někoho, kdo nás na naší cestě doprovází, mít kolem sebe přátele,“ navázal na to Ignác Antiochijský. „Hleďme pod povrch skutečnosti! Současná společnost na jedné straně sama sebe prezentuje jako společnost ovládanou zákonitostmi trhu, ekonomickou mocí i zájmy, a na straně druhé mnoho současníků hladoví po přátelství, prožívá všelijaká trápení a umírá v osamění. Musím tedy trvat na tom, že individualismus je třeba vykořenit i v duchovní oblasti. Nejsnadněji toho dosáhneme změněným úhlem pohledu: na církev se musíme dívat spíše jako na ecclesia sanctorum (církev svatých) než jako na ecclesia sacramentorum (církev svátostí). Znamená to přechod od církve vnímané především jako struktura k církvi, jež je v první řadě společenstvím. Pod pojmem církev chápu ‘nás’, tedy každého křesťana, prostředí, v němž se odehrává náš život, naše vztahy, vzájemná výměna zkušeností i vzájemná pomoc. Za mých časů byla tato společenství celkem malá, a bylo tedy snadné představit si je pod slůvkem ‘my’. Když jsme vyjadřovali církev slovy ‘dům’ nebo ‘rodina’ či ‘tělo’, nikoli jako ‘obec’, jako tomu bylo později ve 4. století, vystihovalo to skutečnost lépe. Je ovšem pravda, že ve srovnání s dnešními generacemi jsme jako raní křesťané nemohli počítat se zástupem světců a světic, kteří hledajícím poskytnou ochranu a životní zkušenosti... Ale každá doba má své výhody i nevýhody!“

„Máš pravdu, Ignáci,“ přisvědčil Mikuláš Tolentinský. „A my jsme tu právě k tomu, abychom pomáhali těm, kdo jsou ještě na cestě. Jsme k tomu dobře vybaveni, neboť my jsme slyšeli, vlastníma očima viděli a svýma rukama se dotýkaly (srov. 1 Jan 1,1). Ponechme teď stranou, koho z nás by měli napodobovat. Svatost zahrnuje všechno, co patří k životu, ale nikdy se nevnucuje, netvrdí, že naše způsoby hledání Boha jsou nutně ty jediné. I svatost v sobě ukrývá mnoho možných způsobů, které se neliší obsahem, nýbrž formou. Rád bych předešel jakémukoliv nedorozumění, a tak své poselství křesťanům na počátku nového tisíciletí uvedu tím, co se svou příslovečnou jasností a naléhavostí napsal Augustin v Listu CXXXVII: Není pravda, co se obvykle říká, že totiž dobře provedená věc se nemá už nikdy měnit. Když se doba změní, to, co kdysi bylo provedeno správným způsobem, si žádá změnu – třebaže někteří lidé tvrdí, že nejednáme správně, chceme-li to změnit. Pravdou naopak je, že by bylo chybou, kdybychom to nezměnili. Vždyť jedna i druhá věc budou provedeny správně i tehdy, když se od sebe budou vzájemně lišit – tak jako se od sebe liší doby, v nichž byly vykonány. Ale opakuji,“ dodal Mikuláš, „že měnit se musí forma, ne základní hodnoty.“

„V našem poselství,“ zasáhl do rozpravy zakladatel palestinského mnišství Hilarion z Gazy (kolem 291 – 371), „bych rozhodně zdůraznil to, aby se nikdo nechtěl stát naší kopií. Neměli bychom jen ukazovat, kým vším se člověk může stát. Jako vzory inspiraci dáváme, a ne že ji lidem bereme! Ať je to každému jasné: Jako svatí nejsme nějaké zvláštní originály: že bychom byli hodnotnější než jiní lidé. Jsme originály jedině v tom smyslu, že nikdo nemůže vstoupit do naší kůže, tak jako se my nemůžeme dostat do jeho kůže. Vždyť kam by se poděla plodná kreativita Ducha, kdyby se jeden snažil být kopií druhého? Bůh se neopakuje! Po lidech, kteří si ke mně chodili pro radu, jsem nikdy nechtěl, aby žili jako já, ani jsem jim nechtěl odhalovat smysl jejich života. Říkal jsem jim – a s tím jsem se naprosto spokojil –, že jejich život má smysl a má význam. Každý musí nalézt to svoje, my jim to dodat nemůžeme. Žádný život by neměl být kopií života jiného člověka.“

Zde se do debaty zapojil Spiridion Krétský (4. století), který byl ženatý a zároveň biskup a který vedl prostý život pastýře: „Rád bych poznamenal něco k tomu, co jste řekli. Svatost není v žádném případě vyhrazena jen nějaké elitě. Takovému způsobu uvažování se musíme vyhýbat, jak jen toho jsme schopni! Někteří lidé si bohužel myslí, že svatí jsou výjimečné, takřka předurčené osoby, a když slyší něco o ‘spiritualitě’, udělá se jim nevolno. Je třeba zdůrazňovat, že každý může mít svou spiritualitu a vlastní život v Duchu. Jinak se budou tito lidé při zmínce o spiritualitě, pokání či dokonalosti chovat jako děti, které potkaly strašidla. Dostanou strach a utečou... Jakmile jim ale ukážeme, že pod touto maskou se ukrývá tvář staršího bratra nebo sestry, získají důvěru a začnou se o věc samotnou zajímat. Jako prostý člověk vám doporučuji, abychom lidi nelekali příliš složitými obraty. Proč třeba neustále mluvíme o zdokonalování? Mnoha lidem bude bližší formulace, že se snažíme, aby nám nescházelo nic důležitého a abychom stále zráli. Některá slova musíme buď dobře vysvětlit, nebo bychom je raději neměli používat. Jako Řek se tu vyjádřím k výrazu teleiósis (dokonalost). Nesmíme je chápat jako moji krajané, kteří dokonalost považovali za vrchol ideálu, jehož bychom měli dosáhnout. Pro nás křesťany – máme-li vůbec tento výraz používat – neznamená dokonalost jen cíl. Jde o samotný křesťanský život, protože Duch Svatý byl už vylit do našich srdcí (srov. Gal 4,6) a jeho prostřednictvím i „láska Boží (agapé)“ (Gal 5,5–6). Být svatým, to znamená dokonalým či zralým, tedy znamená následovat Boha v jeho dobrotě ke všem (srov. Mt 5,45; 7,11), jak to dělal Ježíš.“

„Naprosto s tebou souhlasím,“ pravil František Saleský. „A ani nebylo zapotřebí Vatikánského koncilu, abychom to pochopili. Před třemi sty lety jsem to ve svém Úvodu do zbožného života vyjádřil takto: ‘Pro toho, kdo se na mne obrací, neznám a nevidím jinou dokonalost než milovat Boha celým svým srdcem a bližního jako sám sebe. Ten, kdo se snaží najít jinou dokonalost, se mýlí. Kdo se ji snaží nahradit jen přísností a strohostí, častým přistupováním ke svátostem, usilovnou modlitební a kontemplativní praxí nebo prostřednictvím mimořádných milostí, ten se mýlí, neboť zaměňuje účinek s příčinou, bystřinu za pramen, větve za kořeny, to, co je podružné, za to, co je hlavní, a často stín za tělo.’ ‘K provozování každého povolání,’“ pokračoval, „‘je potřeba nějaké zvláštní ctnosti: jiné příslušejí církevnímu hodnostáři, jiné vladaři, jiné vojákovi, jiné vdané ženě a ještě jiné vdově, a i když všichni mají mít všechny ctnosti, neuvádějí je všichni stejně do života, nýbrž každý se má věnovat především těm, které vyžaduje způsob života, k němuž je povolán.’ Stačí ostatně, když chodíme po světě s očima otevřenýma: ‘při stvoření světa přikázal Bůh rostlinám, aby nesly své plody, »každá podle svého druhu«. Tak také přikazuje křesťanům (protože oni jsou živé rostliny jeho církve), aby vydávali plody zbožnosti, každý podle svých vlastností a svého povolání. ... Je omylem, ba bludem chtít vytlačit zbožný život z vojenské jednotky, z řemeslnické dílny, od knížecího dvora i manželské domácnosti. Je sice pravda, že čistě kontemplativní, mnišská či řeholní zbožnost v těchto prostředích uskutečňována být nemůže, avšak kromě těchto tří druhů zbožnosti jsou ještě jiné, které mohou zdokonalovat lidi, kteří žijí uprostřed světa.’ Je důležité, abychom dobro a zlo neposuzovali podle toho, co bychom měli dělat a čeho se vyvarovat, ale spíše podle toho, vyjadřujeme-li tím ochotu milovat Boha a bližního.“

kniha: Malé rozhovory svatých
autor: Luigi Padovese
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101318-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému