„Kolikrát mám odpustit?“

31.8.2011

Jak nádherné bylo jezero za soumraku! Když nejsilnější proud emocí odezněl, zůstal Petr dál u jezera a vychutnával klid, který ho ovanul jako lehký svěží větřík od jezera, za odměnu laskající na břehu rybáře po každodenní práci.

Bylo mu odpuštěno! Vůbec poprvé pochopil, že mu bylo odpuštěno. Šimon před sebou znovu jasně vidí scénu zázračného rybolovu, a jak jej Ježíš znepokojil, když poprvé vstoupil do jeho bárky. Ještě se slyšel, jak volá: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ (Lk 5,8). Teprve teď pochopil, že tenkrát netušil, co vlastně říká. Tehdy ještě nevěděl, co to skutečně znamená být hříšný, ani co je to skutečné odpuštění. Dnes by už Ježíši nemohl říci: „Odejdi ode mě“, protože opravdového hříchu se dopustil tím, že se od Ježíše vzdálil. Vzdálil se od něj a soudil jej, a ještě se domáhal, aby se Ježíš jeho smýšlení přizpůsobil, místo aby se on řídil smýšlením Ježíšovým. Soudil Ježíše! Že by právě toto byl hřích satanův?

„Toho poslouchejte!“ — tak zahřměl Otcův hlas. Ano, Šimonovo srdce již více nechtělo naslouchat, jak Pán hovoří o svém utrpení a o své smrti. Petr měl za to, že reaguje z lásky k Ježíši, ale ve skutečnosti se nechal vést pouze svou pýchou. Domníval se, že právě on sám jediný nejlépe ví, co je pro Ježíše a pro Otce dobré, a co ne. Co vůbec mohl Petr vědět o Božích plánech?

Když se pak cítil odsouzený, zatracený a odmítnutý, což to nebyla zase pýcha, která se ho zmocňovala ještě více? On měl jasno: Ježíš mu už nemůže odpustit. A to bylo ještě horší než první hřích, protože Kristově lásce vnucoval meze, své vlastní meze. Ježíš vůči němu ale hned nato projevoval stejné přátelství, stejnou dobrotu a pozornost. Petr to však už nevnímal, už ho neslyšel. Jeho hněv přehlušil vše, co je láska schopna vyjádřit jen v tichosti.
Nepochopil nezměrnou lásku, kterou mu Ježíš projevil, když jej vzal s sebou na horu Tábor. Nepochopil ani nekonečnou lásku Otcovu, která kvůli tomu, aby promluvila k ubohému a pyšnému hříšníkovi Šimonovi, prolomila nebesa!

„Za mě i za sebe.“ Tato slova jej vytrhla z vlastních myšlenek, soudů a měřítek. Neponechala mu nic než nahé, chudé, zraněné srdce, které si uvědomovalo, že je v rukou Otcových něčím drahocenným. Petr pochopil, že v žalmech a dalších modlitbách, jimž se naučil v synagoze, opěvuje milosrdenství Nejvyššího, spočívající v tom, že Bůh se přes nekonečnou a nepřekonatelnou vzdálenost sklání k člověku. Odpuštění, jedině odpuštění Petra osvobodilo a zachránilo.

Odpuštění... Co znamená skutečně odpustit?
Šimon začal uvažovat o svém životě a o vztazích, které navázal s druhými. Odpustit! Ježíš o tom hovořil často a téměř vždy při tom dával za příklad Otce, který činí dobro dobrým i zlým.

Odpustit… Měl by snad odpustit i on sám? Popravdě řečeno, Petr některé lidi vůbec nedokázal vystát. S některými se v minulosti v práci nebo v rodině z různých důvodů často pohádal. Teď si musel přiznat, že ne všechny učedníky kolem Ježíše opravdu miluje. Naopak, některé z nich nesnáší. Například Jidáše – toho nikdy nedokázal snést, především tu jeho ctižádostivost. Jak je možné, že Mistr někoho takového ve své blízkosti toleruje? A i jiní mu byli nesympatičtí. Uznával, že mají své kvality a že se snaží, ale pokoušel se jim pokud možno vyhnout – ať už kvůli jejich povaze, kvůli tomu, jak některé věci dělají a jak smýšlejí, kvůli jejich vzdělání. Například výběrčí daní Matouš se kvůli následování Ježíše vzdal všech svých peněz. Šimon byl u toho a upřímně obdivoval Matoušovu bezprostřednost, s níž bez jakýchkoli podmínek Ježíši odpověděl. Svízel však podle jeho soudu spočívala v tom, že Matouš sice opustil své peníze, nikoli však způsoby vlastní celníkům, vymahačům daní a také tak trochu parazitům. Za to, že se nenaučil nic jiného než vymáhat od druhých peníze, které si oni vydělávali v potu tváře, sice nemohl, ale neotesaný dříč Petr zkrátka takové lidi snášet nedokázal.

Určité mrzutosti měl i s ženami v Ježíšově okruhu. Některé z nich byly přepjatě nadšené, jiné pocházely ze zámožných rodin a Šimon si oproti nim připadal příliš prostě. Kdyby nebylo Pána, vůbec by se s takovými lidmi nestýkal! A ani oni by nikdy netrávili čas s někým takovým, jako je on, přiznal si v duchu s úsměvem.

Každý den, ba každý okamžik skýtal příležitost k odpuštění. Opravdu musí všem odpouštět? A jak na to?
Uvědomil si, že až dosud mu Ježíšovo učení o odpuštění šlo jedním uchem tam a druhým ven, jako by se ho ani netýkalo. Nyní však, kdy jeho touha po odpuštění i po radosti z toho, že mu bylo odpuštěno, dostoupila vrcholu, jej začínala otázka odpuštění pálit. Pochopil, že pokud se nebude snažit poslouchat Ježíše i v tom, jak odpuštění uskutečňovat v praxi, nebude si moci radost z přijatého odpuštění uchovat.

Petr se zvedl a vrátil se zpět domů. Již se snesla noc. Pověděli mu, že Mistr odešel na opuštěné místo, aby se modlil – jako obyčejně. Viděl ho až druhého dne, a protože tam byli i ostatní učedníci, pokusil se Šimon svůj problém zformulovat jako rabínskou otázku: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ (Mt 18,21).
Ježíš nemohl skrýt lehký úsměv; v jeho pohledu se zračil soucit, kterého si všiml pouze Petr. Ten se teď červenal, že svou otázku položil tak teoreticky, jako kdyby vůbec se včerejší zkušeností nesouvisela. Obyčejně se s Ježíšem bavil jinak.
Ježíš se však podle všeho rozhodl v této hře pokračovat. S jistou ironií v hlase navázal na rabínský způsob dotazu a zadal Šimonovi jakoby neřešitelný matematický příklad: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmdesát sedmkrát“ (Mt 18,22).
Při pohledu na Petrovo čelo, které se složitým počítáním pomalu krabatělo, však Ježíš příklad hned převedl do podobenství se zveličenými protiklady. Učedníci tak mohli snáze ve své mysli a představivosti o příběhu přemýšlet. Ježíš jim vyprávěl o králi, který odpustil jednomu služebníkovi obrovský dluh, protože mu ten služebník nemohl nic splatit. Krátce nato však tento služebník nechal odsoudit svého druha, protože mu dlužil pár drobných. Král proto prvního ze služebníků tvrdě ztrestal a řekl mu: „Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?“ (Mt 18,33).

Petr zamyšleně sklopil zrak, ale věděl a vnímal, jak jej Ježíš při výkladu podobenství proniká svým pohledem a váží každičké slovo: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustíte“ (Mt 18,35).

Rozhostilo se mezi nimi hluboké mlčení. Všichni sklopili zrak jako Petr. Zasmušilý Ježíšův pohled se upíral jen na plameny ohniště. Teprve po chvíli se setkal se zrakem Janovým, z nějž vyzařovala pokorná kajícnost nevinných.

kniha: Šimon Petr
autor: Mauro Giuseppe Lepori
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101580-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému