Události po roce 1948 v naší vlasti nepřišly jako blesk z nebe…

23.2.2024

V roce 1945 z nás bylo sňato německé jařmo, ale začala se na obzoru rýsovat reálná podoba jařma jiného. O skutečných cílech některých skupin v našich národech nemohlo být sporu, události nenechávaly nikoho na pochybách. Politikové však, opojeni vítězstvím nad Hitlerem, doslova spali.

Chyběly praktické zkušenosti s komunistickým nepřítelem

Nenajde se snad člověk, který by se odvážil tvrdit, že situace, která u nás nastala po únorových událostech roku 1948, přišla jako blesk z jasného nebe. Tato situace dozrávala dlouho a měla hluboké kořeny. Přesto překvapila a většinu národa zastihla naprosto nepřipravenou. Na obhajobu těch, kteří se takto nechali překvapit, musíme však říci, že vedle určitých, obecně panujících iluzí naprosto chyběla možnost srovnání s jinými zeměmi, chyběl precedens, chyběly praktické zkušenosti s tímto nepřítelem. Nelze říci, že by byl ale neznámý. Byla to však – na obou stranách – čiročirá teorie, jejíž realizace ovšem předčila všechno očekávání.

Českoslovenští biskupové již v roce 1936 vydali pastýřský list O nebezpečí bezbožeckého komunismu

Českoslovenští biskupové již 1. října 1936 vydali společný pastýřský list O nebezpečí bezbožeckého komunismu a obnově společenského řádu. Dovolávali se slov papeže Pia XI., že zastánci komunistických teorií vidí v církvi Kristově jedinou opravdovou překážku k dovršení rozvratu všeho řádu a podaří-li se jim svést a morálně otrávit lid, pak nutně nastane boj proti všem lidským a božským řádům. A k tomu dojde zcela jistě, nesjednají-li zodpovědní činitelé nápravu dřív, než bude pozdě. Proč pozdě? Pro děsnou sobeckou vypočítavost, zhoubnou vzájemnou žárlivost a nenasytné pachtění po vlastním zisku! Biskupové se obraceli nejen ke katolíkům, ale ke všem lidem dobré vůle i k těm, kdo původně sice smýšleli jinak, ale poučeni krvavými událostmi v cizích státech poznali, že nenávist, třídní boj, paličství a vraždění nemohou být základem sociálního řádu a klidného soužití. Rozvratné živly slibují lidu vše možné, dokonce i ráj na zemi, a zatím všude, kde se dostaly k moci, měla a má jen smrt krvavou daň na popravištích a v žalářích, kde kosila a kosí tisíce, statisíce, ba miliony dobrého, nevinného lidu i chudého a nejubožejšího, hladomorem, nemocemi, bídou a pronásledováním všeho druhu. Jejich opravdově satanské dílo však se nespokojuje pouze hmotným zničením člověka, proto mu rvou ze srdce víru. Vědí, že člověk bez víry je vhodným nástrojem ke všemu zlému. Nedejte se tudíž, milovaní diecesáni, nikdy, nikým a ničím svésti k jakékoli spolupráci s bezbožeckým komunismem, nechcete-li sami býti nešťastnými a proměniti naši drahou, krásnou vlast v rum sutin a v poušť. – Tato skoro patetická výzva nám dnes zní spíše jako prorocká vize. Dva ze signatářů pastýřského listu, spišský biskup Ján Vojtaššák a prešovský Pavol Gojdič, ostatně zanedlouho sami na sobě mohli do všech důsledků okusit slastí slibovaného ráje na zemi.

Roku 1937 vyšla v Římě encyklika Pia XI. o postavení katolické církve v Německu Mit brennender Sorge

Tento hlas našich pastýřů katolické církve nezůstal ojedinělým. Následujícího roku, 14. března 1937, vyšla v Římě encyklika Pia XI. o postavení katolické církve v Německu Mit brennender Sorge – S palčivou starostí, která znamenala jednoznačné odsouzení nacismu, a jen o pět dní později, na svátek sv. Josefa, Ochránce obecné církve, 19. března 1937, je datována encyklika o bezbožeckém komunismu Divini Redemptoris. Z obou dodnes svrchovaně aktuálních dokumentů jen stručně uveďme: Nové evangelium, které bolševický komunismus hlásá lidstvu jako poselství spásy a vykoupení! Je to soustava plná bludů a sofismat, která je v rozporu se zdravým rozumem i s Božím zjevením. Tato soustava rozvrací sociální pořádek, neboť likviduje jeho samotné základy, když neuznává pravý původ, podstatu a účel státu a když popírá základní práva lidské osoby a pošlapává její důstojnost a svobodu […] Člověk ale nemůže pošlapávat přirozený zákon a vzpírat se svému Stvořiteli beztrestně. Komunismus nedokázal a také nikdy nedokáže docílit svých záměrů dokonce ani na čistě ekonomickém poli […] Další moudrá slova, která se měla naplnit do posledního písmene! Kdo nežije opravdově a upřímně podle víry, již vyznává, nedokáže se dlouho udržet, když dnes s takovou silou vane vichr tuhého zápasu a pronásledování. Tato nová potopa, která ohrožuje svět, takového člověka žalostně strhne do propasti. Tak si tento člověk chystá nejenom svou vlastní záhubu, ale jeho vinou bude nadto ještě zesměšněno jméno křesťana.

Encyklika Mit brennender Sorge se týká konkrétní situace katolické církve v jedné zemi; obrací se ke všem katolickým věřícím v Německu, kteří [v] této hodině, kdy je jejich víra vystavena zkoušce jako opravdové zlato v ohni strádání a skrytého i otevřeného pronásledování, kdy jsou v sevření tisícerých forem organizovaného potlačování náboženské svobody, kdy jsou hrozivě stísněni tím, že nemají možnost dostat se k pravdivým informacím a používat k vlastní obraně běžné prostředky, mají obzvláštní právo na slovo pravdy a mravního povzbuzení. […] Není možno považovat za věřícího v Boha někoho, kdo Božího jména používá pouze rétorickým způsobem, nýbrž pouze toho, kdo spojuje s tímto úctyhodným slovem také pravdivé a odpovídající pojetí Boha. […] Ten, kdo rasu nebo národ, stát a jeho určitou podobu, představitele státní moci nebo nějaké další základní prvky lidské společnosti, jimž v přirozeném řádu přísluší základní místo a tomu odpovídající respekt, kdo tedy toto vše vytrhává ze stupnice pozemských hodnot a povyšuje to na nejvyšší měřítko všeho, dokonce i náboženských hodnot, a zbožšťuje to v podobě modloslužebného kultu, převrací a falšuje Bohem stvořený a člověku uložený řád. […] Ve vašich krajích, ctihodní bratří, se stále hlasitěji ozývají četné hlasy, které vybízejí lidi, aby opustili církev. Povstávají dokonce takoví mluvčí, kteří kvůli své oficiální pozici vytvářejí dojem, jako kdyby toto vystoupení z církve a následný projev nevěry vůči Kristu Králi měly být velmi přesvědčivým a záslužným projevem jejich věrnosti stávajícímu režimu. Skrytým i otevřeným nátlakem, pomocí zastrašování, nabízením lákavých ekonomických, profesních a občanských i různých dalších výhod je katolická víra věřících, zejména u katolíků pracujících jako úředníci určitého typu, vystavována opravdu tvrdé zkoušce, která je jak protiprávní, tak lidsky nedůstojná. […] Jsme si jistí, že potom nepřátelé církve, kteří marně osnují likvidaci církve, poznají, že se příliš záhy radovali a příliš předčasně pro ni vykopávali hrob. Pak nadejde den, kdy místo ukvapených vítězných písní Kristových nepřátel bude k nebi stoupat ze srdcí a úst Kristových věrných slavné Te Deum osvobození, Te Deum poděkování Nejvyššímu, Te Deum jako výtrysk radosti z toho, že německý národ […] prostřednictvím víry očištěné utrpením opět pokleká před Králem dějin a věčnosti, Ježíšem Kristem, a že se ve shodě se všemi správně smýšlejícími lidmi z jiných národů chystá k boji proti těm, kdo popírají a ničí křesťanský Západ, aby naplnil ono poslání a ony záměry, jež mu svěřil Věčný. Člověk vychovávaný po celý život československými školami po roce 1945 se to skoro bojí pomyslet, neřku-li napsat, ale právě ty konkrétní situace, o nichž Pius XI. ve své protinacistické encyklice mluví, se podobají tomu, co známe z vlastní zkušenosti života v komunismu tak, že nemůže jít o podobnost čistě náhodnou. Zlo je jen jedno, pouze kabát bývá jiné barvy.

Po válce se začala se rýsovat reálná podoba nové totality. Politikové však, opojeni vítězstvím nad Hitlerem, doslova spali.

Jistě, německé jařmo z nás bylo sňato, ale začala se na obzoru rýsovat reálná podoba jařma jiného. O skutečných cílech některých skupin v našich národech nemohlo být sporu, události na Slovensku za povstání i později na osvobozeném území nenechávaly nikoho na pochybách. Církev viděla celkem správně, co se děje, a také na to upozorňovala, politikové však, opojeni vítězstvím nad Hitlerem, doslova spali.

Když se spolu s ostatními evropskými zeměmi i Československo dostalo z jařma německého nacionálního socialismu, snad nebylo člověka, který by se neradoval z nově nabyté svobody. Jistě, německé jařmo z nás bylo sňato, ale začala se na obzoru rýsovat reálná podoba jařma jiného. O skutečných cílech některých skupin v našich národech nemohlo být sporu, události na Slovensku za povstání i později na osvobozeném území nenechávaly nikoho na pochybách. Církev viděla celkem správně, co se děje, a také na to upozorňovala, politikové však, opojeni vítězstvím nad Hitlerem, doslova spali. Bohužel právě ti, od kterých celý národ očekával, že budou nově nabytou svobodu, demokracii a právní řád hájit. Snad největší chybou bylo, že neměli žádnou vlastní koncepci, že si nechali vnutit koncepci komunistickou. Občas ji sice kritizovali, ale nedokázali proti ní postavit nic lepšího. Neslyšeli nebo nechtěli slyšet hlas papeže Pia XII. ani našich biskupů, kteří podle slov sv. Pavla neustále zdůrazňovali vhod i nevhod, že je jediná možnost, že existuje jediný lék na neduhy československé společnosti i celého světa: návrat k řádu stanovenému Bohem pro vztah mezi státy a národy, návrat k pravému křesťanství i uvnitř státu.

Z knihy: