Recenze knihy Tokijské květy od japanologa Davida Labuse

30.8.2012

Dvacáté století s jeho totalitními experimenty je bohaté na pohnuté lidské osudy, jež přitahují čtenáře a diváky hloubkou lidskosti, mimořádnou odvahou a jinými osobními hodnotami, ostře kontrastujícími s odlidštěností ideologií a mašinérií všech těch –ismů.

V Tokijských květech se však čtenáři dostává do rukou zcela zvláštní téma. Hluboký a zcela nevšední osobní příběh, zasazený do ještě nevšednějších kulis misií a vzdáleného Japonska. Když se totiž řekne český jezuita v Japonsku, jakoby si to čtenář chtěl přeslabikovat, než si to nezvyklé spojení plně uvědomí. Jezuitské misie vyvolávají spíše historické asociace, kdy v 16. a na počátku 17. století v této ostrovní říši působili převážně portugalští jezuité; s moderní, nebo dokonce současnou japonskou společností si je laik nespojí. Přesto životní příběh jezuity a profesora Ludvíka Armbrustera, jemuž by délku jeho pobytu v Japonsku záviděl mnohý japanolog, je poutavé čtení, které nabízí jedinečnou perspektivu vypravěče, v níž se protíná hluboká osobnost, skutečně duchovní hodnoty a hodnotový přesah a moudrost, dané věkem.

Kniha vyšla v Karmelitánském nakladatelství v edici Rozhovory. Je proto logické, že autor nepodává svůj příběh čtenáři sám, ale mezi oběma stojí tazatel – Aleš Palán, který v určitém smyslu čtenáře zastupuje. Toto pojetí má své nesporné výhody: text je přehledný, čtenář se v něm snadno orientuje, a to i díky členění na kapitoly, vypravěč je „hlídán“ jak v délce, tak ve směru odpovědí tazatelovými dotazy. Na druhou stranu jsem se na některých místech nemohl ubránit dojmu, že dotazy zejména v počátku knihy poněkud tematicky tápou, ranou fází života chlapce z Nuslí se bez hlubší souvislosti proplétají japonské reálie (např. hned druhá kapitola „Podle hrobu vědí, jakého jsou náboženství“). Jak se hrdina vyprávění blíží k břehům Japonska – doslova, neboť tam připlul na lodi, ustaluje se více méně i téma a text je soustředěnější, nicméně i poté není čtenáři vždy jasné, jestli tematickým těžištěm jsou vnitřní poměry v Tovaryšstvu Ježíšově, nebo popis rozvrácené poválečné japonské společnosti. Z hlediska transkripce je škoda některých přešlapů („ústava mejdži“, s. 58 –správně „Ústava Meidži“).

Před čtenářem vystupuje v podání vypravěčově Japonsko zajímavě a uceleně, ale hlavně autenticky. Úhel pohledu vyprávění je přitažlivý i pro japanologického čtenáře, uvyklého na jazyk odborné literatury. Z její perspektivy vyznívají některé závěry a soudy na adresu japonské společnosti poněkud paušalizujícím dojmem (např. v kapitole 5 „Samurajové bez pána“), na druhou stranu místy jsou jeho vyjádření prostě trefná, ač ne politicky úplně korektní (o šaškárně a japonských komunistech, s. 63). Je však zjevné, že v akademické preciznosti nespočívá hlavní poselství knihy. Osobně je spatřuji v celé řadě drobných podnětů, překvapivých spojení, souvisejících například s duchovním životem či spiritualitou Japonců.

Knize by určitě z tohoto hlediska prospěl Úvod, v němž by čtenář (a recenzent) našel informaci o tom, komu vlastně je zajímavé vyprávění adresováno. Text prostupují tři roviny – navýsost sympatická autorova osobnost s velmi lidským a vlídným rozměrem, mnohde zajímavý popis poválečné japonské společnosti z ojedinělé perspektivy, a konečně je logicky nemalý prostor věnován popisu náplně práce autora. Ta sice musí tvořit součást vyprávění, ale je asi otázkou čtenářského vkusu, do jaké míry. Na celkovém dojmu čtivého a poutavého textu se podepisuje určitá tematická neutříděnost a těkavost. Kniha má však nečekaně poutavé vyznění, když vypravěč poodhalí velmi srozumitelným jazykem svůj vztah k oblíbeným evropským filozofům a dotkne se filozoficko-náboženských témat.

Českému čtenáři bude jistě připadat lákavé přečíst si životní příběh misionáře, prakticky i duchovně rozkročeného mezi Čechami a Japonskem. Tento příběh je navíc podán nezprostředkovaně, v češtině, což není dáno jen tím, zda dílo je či není překladem, ale i hodnotami, myšlením, přístupem. Jestliže autor napíše, že i po padesátiletém odloučení od českého prostředí zjistil, že ještě v rodném jazyce dokáže kázat a přednášet, pocítí i čtenář instinktivně intimitu s jeho osobností. Jak poslední stránky naznačují, stála by rozhodně za hlubší úvahu, za bližší pohled.

David Labus, japanolog, Ústav Dálného východu FF UK

kniha: Tokijské květy
autor: Ludvík Armbruster, Aleš Palán
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101189-

Sekce: recenze knih KNA | Tisk | Poslat článek známému