KARL BARTH

Karl Barth

16.3.2011

Karl Barth Narodil se i zemřel ve švýcarské Basileji. Mezi lety 1911 a 1921 byl pastorem, poté působil v Německu jako profesor teologie v Göttingenu (1921–1925), Münsteru (1925–1930) a Bonnu (1930–1935). V roce 1935, poté co jako univerzitní profesor, a tudíž veřejně činná osobnost , odmítl přísahu věrnosti Adolfu Hitlerovi, musí opustit Německo a stává se profesorem ve svém rodišti v Basileji, kde setrvá až do roku 1962.

Během první světové války vystoupil polemicky proti svému učiteli Adolfu Harnackovi, jenž se zastával německého válečného úsilí. Účastní se sepsání Barmer Erklärung, deklarace odmítající nacizaci německých křesťanů, vytvoření jakési národní církve podřízené „vůdci“ Adolfu Hitlerovi. Na správné straně stojí i na prahu 2. světové války, kdy obhajuje samostatnost své rodné země; českému evangelickému teologovi Josefu Hromádkovi v roce 1938 píše, že případný boj proti Hitlerově Třetí říši lze ospravedlnit křesťanskými důvody. Po druhé světové válce se aktivně nasazuje v německém úsilí o pokání a smíření s druhými národy a křesťany jiných zemí. V padesátých letech si zachovává značný odstup od západních antikomunistických kampaní prováděných v reakci na politické převraty v zemích střední a východní Evropy. V roce 1962 je pozván na americké turné (Princeton, Chicago, San Francisco). Jako host se pak účastní jednání Druhého vatikánského koncilu.

Karl Barth (1886–1968) je jeden z nejvýznamnějších evangelických teologů 20. století. Jeho význam sahá daleko za hranice jeho konfese. Je citován a čten mnoha katolickými teology především pro své myšlenkové důrazy. Za všechny zmiňme primát Slova, Božího slova, Ježíše Krista, a teologii Kříže, skutečnost, že je to Bůh, kdo k lidem přichází jako první, aby je mohl vykoupit. K nejvýznamnějším textům patří List Římanům (Römerbrief) a několikasvazková Církevní dogmatika (Kirchliche Dogmatik). Je označován za představitele tzv. dialektické teologie a teologie Slova. V Česku je přeložena řada jeho textů: Základy dogmatiky, Praha 1952; Protestantská teologie v devatenáctém století, sv. 1: Prehistorie, Praha 1986, sv. 2: Dějiny, Praha 1988; Boží božství a Boží lidství: sedm kratších textů, Brno 2005; Stručný výklad listu Římanům: Řím 1, 1–16, Praha 1989; Uvedení do evangelické teologie, Praha 1988.

Pavel Mareš, redaktor KNA

KARL BARTH: PROČ NE „KŘESŤANSKÁ“, ALE „CÍRKEVNÍ DOGMATIKA“?
(ukázka z knihy Teologické směry 20. století, Rosino Gibellini)

V roce 1932 Barth, místo aby pokračoval v Křesťanské dogmatice započaté o pět let dříve, změnil plán (tak jako to udělal před druhým vydáním Listu Římanům) a uveřejnil první svazek Církevní dogmatiky (Die kirchliche Dogmatik). Křesťanská dogmatika – dobředogmatika z Göttingenu a z Münsteru – se tak stala generální zkouškou pro Církevní dogmatiku, vyučovanou v Bonnu a během dlouhé výuky v Basileji. Rychle napsané Základy dogmatiky (Dogmatik im Grundriss) shrnují Barthův poválečný kurz z léta 1946 na univerzitě v Bonnu, kterou předtím musel v roce 1934 opustit. Odvíjejí se „pružně a hbitě“ následovány články Kréda (jež Barth komentoval už v roce 1935), a tak připravují cestu ke vstupu do širokého prostoru velké Dogmatiky (ve francouzském vydání má 26 dílů a na radu samotného Bartha byla přeložena jednoduše Dogmatika; tento název je „stručný, nemusí se k němu nic přidávat, je jednoznačný, monumentální!“). Existuje i technicky laděný Průvodce, jehož často užívají studenti. Vyhotovil ho göttingenský teolog Otto Weber a Barth ho s oblibou označoval za „orientační mapu“ či „transatlantický remorkér“.

Křesťanská dogmatika změnila název a stala se Církevní dogmatikou minimálně ze dvou důvodů: „Když jsem bojoval proti příliš snadnému užití přívlastku ‘křesťanská', chtěl jsem sám jít příkladem. Kromě toho, a to je rozhodující, chtěl jsem hned od počátku upoutat pozornost na skutečnost, že dogmatika není ‘nezávislá' věda, ale má úzkou vazbu na prostředí církve, jen tak je možná jako věda a jen tak získává celý svůj smysl“. Církevní dogmatika chce být výrazem církevního společenství, a nikoli jedné partikulární teologické školy. Nachází se mimo dialektickou teologii v tom smyslu, že neuplatňuje dialektickou metodu – byť byla zcela zapojena do zápasů dialektického období a chtěla teologii s plnou vážností navrátit její vlastní předmět. Dvěma rysy charakteristickými pro Církevní dogmatiku a odpovídajícími přísnějším kritériím jsou analogia fidei a christologické zaměření.

Barth v Církevní dogmatice cítil jako povinnost vymýtit „všechny prvky existenciální filozofie, jež jsem tenkrát [tedy v době Křesťanské dogmatiky] považoval za nutné použít pro založení, podporu, ba dokonce k ospravedlnění teologie“. Pouze důsledná cesta Božího slova mohla zabránit návratu k prvkům protestantské teologie 19. století (kterou Barth s urputností přehodnocoval v pozoruhodném kurzu, který vedl v Bonnu v letech 1932–1933). Bylo ale nutné vyloučit rovněž analogii entis, jež by měla právo na zpracování v přirozené teologii, jak se praktikuje v katolické teologii. Barth přišel v této věci s proslulým prohlášením: „Proto soudím, že analogia entis je Antikristovým nápadem, a domnívám se, že právě pro ni se nemůžeme stát katolíky. Dovoluji si připojit, že všechny ostatní důvody, jež mohou vést k tomu, abychom se nestali katolíky, mi připadají dětské a málo závažné.“ Kvůli analogii fidei čili analogii gratiae neboli analogii revelationis (alespoň v Barthově výkladu) nejsou schopny naše pojmy samy o sobě pojmout ani vyjádřit Boží skutečnost, jak ujišťují s různými důrazy a výklady zastánci analogie entis, ale jsou k tomu způsobilé výhradně v síle milosti zjevení. Pouze Boží zjevení opravňuje k mluvení o Bohu a vymezuje, jak o něm máme mluvit. Barth spatřuje analogii fidei jako konkurenci a kontrast k analogii entis; analogia fidei je předělem, který odděluje přísnou teologii Božího slova od zdegenerovaných forem teologie. Avšak podle Hanse Urse von Balthasara, který věnoval Barthovi významnou monografii (1951), je analogia fidei schopná do sebe pojmout analogii entis jako vlastní tak, že ji očistí a napraví. Následující evangelická teologie převzala téma analogie. Buď radikalizovala Barthovu pozici a dospěla s Pannenbergem k zavržení každé analogie – jak katolické analogie entis, tak Barthovy analogie fidei –, anebo spolu s Jüngelem zpřísnila teorii o analogii a dokazovala, jak logika analogie fidei ruší logiku analogie entis; tak je tedy analogia fidei jediným přiměřeným nástrojem ke křesťanskému pojednání o Bohu.

Celá práce se dělí na pět dílů (každý o více svazcích), které odpovídají pěti základním článkům. První díl obsahuje předpoklady, nikoli ve smyslu předběžného filozofického nebo apologetického úvodu, nýbrž ve smyslu dogmatiky in nuce, jež pojednává o nauce o Božím slově, která se uskutečnila v Ježíši Kristu. Ježíš Kristus je skutečným předmětem zjevení a jeho poznání. Jde o postoj, zdůrazňující christologické zaměření, z něhož je odvozena teologie Božího slova, která se odvíjí jako následná christologie. Barth napsal už v prvním svazku: „Církevní dogmatika musí být christologií jak ve své základní struktuře, tak i ve všech dílech, nakolik je pravda, že jediným kritériem je zjevené Boží slovo, jak potvrzuje Písmo svaté a jak hlásá církev, a nakolik je pravda, že toto zjevené Boží slovo je totožné s Ježíšem Kristem. Taková dogmatika, která by se nesnažila být od počátku christologií, by se dostala pod cizí jařmo a brzy by přestala být službou církvi. … Christologie musí zabírat veškeré místo v teologii. … Christologie je všechno – nebo nic.“ Bouillard to komentuje: „Můžeme-li tedy říci (v jiném smyslu než exegeté), že teologie krize je následná eschatologie, stejně tak můžeme říci, že teologie Dogmatiky je následná christologie. A tímto způsobem se dobře vyjadřuje jejich odlišnost.“

Boží slovo, Bůh, stvoření, usmíření (Versöhnung), konečné vykoupení (Erlösung) jsou velká témata pěti dílů (nebo částí). Pátý díl o konečném vykoupení a o eschatologii nebyl nikdy napsán. I čtvrtý díl zůstal neúplný; pojednává v různých svazcích o nauce o smíření a stal se předmětem toho, co lze označit za historickou bitvu na vysoké úrovni, svedenou o téma teologie a o věc ekumenismu ze strany kvalifikovaných představitelů katolické teologie, jako byli Henri Bouillard (1957) a raný Hans Küng (1957). Poslední svazek byl publikován jako zlomek (1967): byl věnován křtu a je v něm obsažena smělá teze (ze smělých tezí je ovšem sestavena celá Církevní dogmatika), že křest není svátost, ale odpověď na jedinou svátost v dějinách – na Ježíše Krista, na jeho zmrtvýchvstání, na dar Ducha svatého, a že proto musí být křest dětí odmítnut jako „zcela zkreslená kající praxe“. Na provokativní fragment o křtu odpověděl vášnivě a na teologické úrovni Eberhard Jüngel (1968).

Karlem Barthem a jeho myšlenkovými podněty se zabývá:

G. L. Müller v učebnici Dogmatika pro studium a pastoraci
- Barth a jeho trojiční teologie

Joseph Ratzinger v díle Úvod do křesťanství

Jaroslav Pelikan v knize Ježíš v proměnách staletí
- Karl Barth a jeho kritický pohled na „Ježíše jako historickou postavu“ v pojetí F. Schleiermachera