Benedikt XVI. pět let papežem

19.4.2010

Benedikt XVI. pět let papežem 19. dubna 2010 uplynulo 5 let od zvolení Benedikta XVI. papežem. Jeho dosavadní kroky a texty z doby před nastoupením do papežského úřadu i během jeho pontifikátu připomněl kulatý stůl v sídle České biskupské konference v pražských Dejvicích.

Zúčastnili se jej litoměřický biskup Jan Baxant, historik Petr Kubín, lékař a akademik Petr Hach a také redaktor Karmelitánského nakladatelství Pavel Mareš (jeho příspěvek připomínáme v plném znění).

Publikační činnost Benedikta XVI.
(Pavel Mareš, redaktor KNA)

Pět let pontifikátu Benedikta XVI. charakterizuje tradice, nebo chcete-li, kontinuita mezi Janem Pavlem II. a Benediktem XVI. Mediální svět, tedy novináři, ale i my čtenáři a posluchači, ovšem rádi konzumujeme spory, roztržky, přetržky, to, v čem se oba liší.

Je proto třeba zdůraznit, že naukově, v podstatných záležitostech, je to pontifikát, který hluboce navazuje na podněty Jana Pavla II., na církevní dvoutisíciletou tradici, na Druhý vatikánský koncil, jehož byli oba aktivními účastníky. Profesor Joseph Ratzinger, tehdy pouze peritus kardinála Fringse, se velmi aktivně podílel na tvorbě základního koncilního dokumentu Dei Verbum. Kardinál Wojtyla tehdy spolu především s Henrim de Lubacem a dalšími pracovali na Gaudium et spes a na Lumen gentium.

To, že se tito lidé, o kterých mluvím, dobře znali, pak samozřejmě mělo za důsledek, že když se stal kardinál Wojtyla papežem, trval na tom, že onen plachý profesor z Řezna musí být prefektem klíčové kongregace, Kongregace pro nauku víry. Kdo chce informační důkaz z první ruky, ať si přečte příslušnou kapitolu knihy Svědek naděje od George Weigela, amerického spisovatele neokonzervativní orientace. Weigelův spis je biografický a řekl bych, že směřuje až k hagiografii: v dokumentačních detailech, v důkladném sběru materiálu.

Vzájemné pouto Ratzinger-Wojtyla lze dosvědčit i knihou Znamení odporu. To jsou duchovní cvičení Karola Wojtyly, které dával kurii a papeži Pavlu VI. v roce 1976. Na straně 23 českého vydání cituje knihu Josepha Ratzingera Úvod do křesťanství. Symbióza i na té úrovni textové je velká, odkazuje na Ratzingerův výklad Božího jména z knihy Exodus 3,14, jímž je zjevován osobní charakter Boha.

Pokud chcete znát další výslovný a explicitní důkaz navazování Benedikta XVI. na Jana Pavla II., pak je dobré přečíst si první dvě Benediktovy homilie po zvolení papežem: homilii na ukončení konkláve a homilii při inauguraci. Já tady odcituju jen tři věty z 20. dubna na ukončení konkláve:

„Jan Pavel II. nám zanechává odvážnější, svobodnější a mladší církev, církev, která hledí s klidem na minulost a nemá strach z budoucnosti.“

To je jedna z klíčových vět. A druhá:

„Chci silně zdůraznit rozhodnou vůli pokračovat v úsilí o uskutečňování II. vatikánského koncilu ve stopách svých předchůdců a ve věrné návaznosti na dvoutisíciletou tradici církve.“

Zde doplňuji, že Benedikt XVI. tu výslovně zmiňuje závěť Jana Pavla II., tehdy všude zveřejňovanou. Když se spekulovalo v dubnu 2005, kdo by mohl být nástupcem Jana Pavla II. ve funkci papeže, Joseph Ratzinger rozhodně patřil k těm nejlépe známým v našem prostředím i z hlediska textů, které tady vycházely. Trochu překvapivé je, že ho tady nevydávala tolik klasicky církevní nakladatelství, jako spíše lidé spojení s brněnským think-tankem Centrum pro demokracii a kulturu a s nakladatelstvím Barrister a Principal. Vydávali jeho spisy a drobné studie týkající se společensko-politických záležitostí, jeho vzpomínky (Můj život). Až poté se přidalo Karmelitánské nakladatelství, Paulínky a další nakladatelé.

Mé vyznání ve vztahu k papeži – na rozdíl od mých předřečníků – nemůže být osobní. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkal, viděl jsem ho jen na audienci v říjnu 2006 asi z 5 metrů. Znám ho ale dost dobře z textů, které mám tu čest redigovat a připravovat k českému vydání a znal jsem ho jako čtenář ještě předtím, než se stal papežem. A v této souvislosti bych zase odkázal na jednu jeho větu z knihy Ježíš Nazaretský, v níž předstupuje před čtenáře nikoliv jako představitel magisteria, jako ten, kdo žádá, aby ho druzí poslouchali (nejen aby mu naslouchali, ale aby ho poslouchali z moci jemu svěřené), ale opravdu jako učenec, jako učitel. A žádá v předmluvě nikoli o to, aby všichni kývali, ale aby měli – on tomu říká nutná předběžná podmínka k vzájemnému naslouchání – předběžnou sympatii k tomu, co se tam dočtou. Člověk se tím může zabývat kriticky, jistě: ale také se stává, že se autoři odsunou na okraj, ocejchují, zaškatulkují atd.

Kniha Ježíš Nazaretský je opět důkazem navázání na předchozího papeže, protože Jan Pavel II. byl po dlouhých letech prvním papežem, který vydal vlastní knížku, byla to kniha Překročit práh naděje. On zde také pro sebe nežádal: „Toto je encyklika, kterou posílám do světa, toto je adhortace, kterou zamýšlím něco říct a někam směřovat“. V Ježíši Nazaretském je Benedikt XVI. prostě papež, který přemýšlí o světě kolem a nabízí svůj pohled v tom mnohohlasí, které dnešní knižní a mediální svět vytváří.

Kdybych měl charakterizovat texty, které jsem měl možnost číst, pak si vážím: jeho myšlenkové kázně, věcnosti, dobrého rytmu vět, smyslu pro kompozici. Nepřetěžuje čtenáře různými exkurzy. Není tam přítomná ona zdivočelost některých akademických výtvorů, kde se musí za každou cenu citovat a kde nemůže nic zůstat pod stolem, protože „všechno tam musí být“. Ratzinger je velmi ukázněný autor. A jak jsou jeho texty těžké, člověk se u nich přesto usebere, nemá z nich „hlavu na puknutí“.

Jednu historku bych zde k tomu ještě zmínil. Týká se Ratzingerova velkého respektu ke čtenáři jako k rovnocennému partnerovi. Když jsme s panem doktorem Vratislavem Slezákem připravovali první úplný a neporušený překlad Úvodu do křesťanství, nejznámější knihy Josepha Ratzingera, přemýšleli jsme, komu bychom to mohli dát na recenzi. On se zná s Martinem Šimečkou, což byl tehdy šéfredaktor Respektu – média ne úplně dobře naladěného vůči katolické církvi. Tento člověk to vzal jako dar, recenzi nenapsal, to vůbec nevadí, ale pak se Dr. Slezákovi svěřil s úžasem a překvapením: jakou skutečnou úctu Ratzinger jako autor má vůči těm, kteří ho čtou, nepodceňuje je, plně vnímá a počítá s nimi. Považuji to za pozoruhodný postřeh liberálně laděného autora, který oceňuje tuto kvalitu.

Když jsem tedy hledal vhodné souhrnné vyjádření, dospěl jsem k tomuto: S papežem se hodně spojuje otázka pravdy, má to i ve svém hesle a všechny jeho texty dosvědčují jednu jeho vlastnost: že totiž pravdivost a hledání pravdy zahrnuje i tuto úctu k člověku, ke čtenáři i úctu k druhé straně. Pokoru, pokoru nefalšovatelnou. Buď ji máte, nebo nemáte.

Přehled publikací začnu životopisnými, snadnějšími ke čtení. K dispozici jsou tři rozhovory Josepha Ratzingera. Raporto della fede (doslova Zpráva o víře, z r. 1984, česky pod názvem O víře dnes). Rozhovor s Vittoriem Messorim. Najdeme tu asi nejostřejší formulace k mnoha kontroverzním věcem. Například stav liturgické kultury uvnitř katolické církve, spor o teologii osvobození. Co je trochu matoucí, je forma knihy. Autor proplétá své názory s názory Ratzingerovými.

Dále to jsou dva rozhovory s Petrem Seewaldem. V prvním (v originálu Salz der Erde, doslova Sůl země, česky vyšlo jako Křesťanství na přelomu tisíciletí) autor tohoto interview ohledává terén, zabývá se křesťanstvím ve společnosti, věnuje se často skloňovaným tématům. Ratzingerovy odpovědi jsou mnohem klidnější než v rozhovoru s V. Messorim. V druhém interview, nazvaném Bůh a svět, jde mnohem víc pod povrch, zabývá se otázkami víry, teologie, společenským vnímáním těchto věcí. Můj život je autobiografií, v podtitulu jsou slova o cestě ke kněžství.

Karmelitánské nakladatelství vydalo před třemi lety konečně pořádné vydání nejznámější Ratzingerovy knihy: Úvod do křesťanství. Připomenu zde, že Joseph Ratzinger ji napsal jako profesor v Tübingenu, k 150 letům katolické teologické fakulty v tomto převážně protestantském městě. Na fakultě tehdy vypsal kurz pro mezioborové studium. Kniha je to především v první polovině poměrně náročná, ale velmi obsažná a čtenář je odměněn. Mezi českými čtenáři je obzvláště oceňována.

Eschatologie se systematicky zabývá posledními věcmi člověka, ale tyto otázky přepadávají i do záležitostí společenských a politických, protože tu nacházíme odpověď na zásadní otázku: „Odkud pochází spása?“

Církev jako společenství (vydalo nakladatelství Zvon). Základní tezí je, že církev je shromáždění, které si svolává Bůh. Druhá dimenze církve je institucionální: církev funguje v tomto světě jako organizace, jako jistý společenský útvar. Ale primát má to, že jsme svoláni, že si nás Bůh vytváří jako církev.

Pouze v němčině jsou dvě důležité práce. Theologische Prinzipienlehre: fundamentální teologie. A Dogma und Verkündigung, což lze přeložit Od dogmatu k hlásání. Tématem je jak přetavit zformulovanou nauku do života. Není tedy úplně pravda, že Ratzinger jen stál za katedrou, ale velmi mu záleželo na tom, jak promýšlet evangelizaci, zvěstování evangelia v dnešním světě.

Po dubnu 2005 vycházejí tři encykliky. Dvě se týkají božských ctností, totiž lásky (Deus caritas est, česky přeloženo Bůh je láska) a naděje. Prof. Pospíšil poznamenal, že větší část textu druhé z nich, Spe salvi, uveřejnil Ratzinger jako článek v revue Communio. Cituje tedy sám sebe a téma měl promyšlené už v osmdesátých letech, považuje ho již tehdy za naléhavé. A konečně sociální encyklika Caritas in veritate (Láska v pravdě): její slova padla do této doby finanční krize. Pojmenovává problémy sociální, ekonomické, politické, ekologické, podává diagnózu těchto problémů i to, jak můžou křesťané přispívat k jejich řešení či uchopení.

Naše Karmelitánské nakladatelství vydalo kromě Úvodu do křesťanství i tři svazky audiencí. Tyto papežovy katecheze se zabývají osobnostmi křesťanství od apoštolských dob, zatím jsme dospěli do středověku. Tyto osobnosti jsou ukázány jako svědci Kristovi v průběhu staletí. Také s jejich pomocí nás Kristus vede k Bohu.