Hodina Slovanů má teprve přijít - kardinál Tomáš Špidlík

19.4.2010

V pátek 16.4.2010 ve 21.00 hodin zemřel v Římě kardinál Tomáš Špidlík, nejvýznamnější český teolog žijící v zahraničí, světově proslulý znalec spirituality křesťanského Východu, významný představitel ekumenického úsilí a uznávaný reprezentant a propagátor české kultury. Celý svůj život zasvětil badatelskému úsilí na poli studia a praktické služby pro jednotu křesťanů.

Ke vzpomínce na kardinála Tomáše Špidlíka zde uvádíme výběr z knižního rozhovoru s Janem Paulasem Duše poutníka.

Co je podle vás z cyrilometodějské ideje dodnes nosné a inspirativní? Svatí Cyril a Metoděj jsou patroni Evropy. Jak by asi vnímali dnešní Evropu?

Cyrilometodějská otázka mi byla vždycky velmi blízká a často jsem měl také příležitost o tom mluvit. Například na kongresech v Římě, Soluni či Ochridu jsem rozvinul téma, které bylo do té doby opomenuté: duchovní příbuznost Cyrila a Řehoře Naziánského. Cyril si ho totiž už od mládí zvolil za osobního patrona a jeho autobiografickou báseň znal zřejmě zpaměti. Jaký byl osobní postoj Řehoře? Jako básník si byl dobře vědom, že má zvláštní dar jazyka. Zasvěcuje jej tedy Bohu - chce, aby skrze jeho ústa mluvil Kristus řecky. Přítel svatý Basil ho proto nazval “ústy Kristovými”.

Svatý Cyril si byl vědom, že jeho znalost slovanské řeči je podobný dar. Vzal si tedy za úkol, aby jeho ústy mluvil Kristus zase slovansky, aby se vyjadřoval v řeči a mentalitě našich předků. Základní problém náboženské literatury bývá u národů většinou tento: Jak dát duchovní výraz slovům vzatým z profánního prostředí? U nás je to v jistém slova smyslu vyřešené už od počátku, protože naše první literatura byla posvátná, ta světská přišla ke slovu až později. Možná si to ani neuvědomujeme, jak některá obecná slova stále ještě zavánějí svým posvátným původem.

O aktuálnosti cyrilometodějské tradice jsem nedávno mluvil na poměrně vysoké úrovni. Bylo to při setkání ruského viceministra kultury a italského ministra kulturních památek, kdy jsem řekl víceméně následující: Starověký kulturní svět se po rozdělení na dvojí říši, západní a východní, začínal také dělit – jednota kulturního světa se začala rozpadat. V 8. století už bylo schizma na spadnutí, ale vznikla nečekaně nová situace. Mezi obě části starého impéria se vsunula masa nových slovanských národů. Vyvstala tedy otázka, kam budou patřit, zda na Východ, nebo na Západ. Obě strany si je snažily přisvojit a posílaly k nim své misionáře. Moravský kníže Rostislav totiž udělal odvážný politický krok – do země, kterou si už přisvojil Západ, povolal misii z východního Cařihradu. To se nemohlo obejít bez konfliktů na církevním poli, které bylo tehdy od státního řízení neodlučitelné. Cyril a Metoděj byli prozíraví, věděli, že se konflikt bez rostoucí papežské autority nevyřeší. Vydali se tedy na cestu do Říma a tam se stalo něco, co bylo zřejmě z vnuknutí Ducha svatého. Papež pochopil, že by se Slované mohli stát třetí mocností světa, jakýmsi mostem mezi znepřátelenými bloky. Naši věrozvěsti dostali tedy zvláštní privilegia k vytvoření nezávislé slovanské církevní provincie. Dnes už víme, jak to skončilo. Nebudeme hledat, kdo všechno na tom nesl vinu, ale faktem zůstává, že svět byl v té době už tak rozdělen, že i Slované, kteří se měli stát středovým mostem, se rozpadli na Slovany západní a východní.

A jaká je situace dnes? I dnes jsou ve světě velké znepřátelené bloky...

Někteří politologové dokonce varují před nebezpečím střetu kultur...

A v situaci Velké Moravy je dnes celá Evropa, která by se měla stát středem a mostem smíření. Nejdřív si ale musí být sama vědoma celé své bohaté křesťanské minulosti, která je východní i západní. Bohužel si svého poslání nejsou dobře vědomi ani sami Slované. Při utváření staré Evropy byli pokřtěni naposledy – jako dělníci na vinici v onom evangelijním podobenství, kteří byli povoláni až v hodině polední. Takoví jsou podle velkých ruských myslitelů i dnešní Slované. Byli příliš exkluzivně západní nebo východní, ale své skutečné vlohy dané od Boha dosud ještě dobře nerozvinuli. Jak píše Solovjov, nejenom každý člověk, ale i každý národ má od Boha určité poslání pro svět, a k tomu prorocky dodává: “Víme, co dali světové církvi Židé, stejně tak je nám známý přínos Řeků, Římanů, latinských a germánských národů; co ale dali světové církvi Slované, se zatím neprojevilo, jejich hodina má tedy právě přijít.” Prorocké vize jsou vždycky záhadné, ale stojí za uváženou. Když mluví i papež o dýchání oběma stranami plic, když on sám rozhodl, aby jeho první návštěva ve východoevropských zemích po pádu komunistického totalitarismu byla na Velehradě, když generál jezuitů svolal setkání jezuitů pracujících na poli ekumenismu právě na Velehrad, kde se uctívá obraz Matky Unie – tak to všechno jsou jakési zvláštní náznaky, že existují lidé, kterým Solovjovovo proroctví něco v duchu říká. A zdá se, že se množí...

Myslíte si, že slovanská spiritualita může obstát i v dnešním globalizujícím se světě či alespoň v multikulturní Evropě?

Při globalizované potravě žaludek strádá, hledá proto malé přirozené restaurace. V globalizované kultuře trpí zase kult srdce, “jehož hlas žádný neutlumí, až k hrobu šepce teskné svoje dumy”.

Čím mohou dnes Slované přispět k obohacení Evropy, tomu jsem ostatně věnoval celou knihu Ruská idea. Jde především o originální přínos pravého personalismu a kultury srdce.

Zkusme se vrátit trochu zpět. Proč jste se věnoval studiu východní spirituality?

Přes cyrilometodějskou tradici jsem měl pochopitelně sklon k Východu, ale konkrétní povolání přišlo zase shodou okolností. Když jsem se stal v Římě spirituálem Nepomucena, chodil jsem aspoň jednou týdně na oběd do Orientálního ústavu – jako jezuita jsem tam byl totiž právně přičleněn. Při styku s tamními pátery mě napadlo, že bych si tam mohl udělat i licenciát a doktorát. Stalo se tak během čtyř let. Jako spirituál jsem si zvolil také spirituální téma u P. Hausherra, který byl prakticky zakladatel tohoto oboru. Tento stárnoucí profesor ve mně pak viděl svého budoucího nástupce a později mne takto představoval i na univerzitě. Začal jsem tedy hned kurzem o ruské spiritualitě, který jsem převzal po smrtelně nemocnému P. Kologrivovi, ale Hausherr nechtěl, abych se ruskými tématy tuze zabýval. Byl přesvědčen, že zde není mnoho zajímavého – Slované byli pokřtěni pozdě, kdy už byla hlavní témata na Východě vyzrálá. Doporučoval mi naopak učit se arménsky, protože v tamní duchovní literatuře je mnoho krásného a dosud neznámého. Začal jsem se tedy učit arménsky, ale brzy jsem s tím skončil. Už se mi nechtělo začínat se zcela neznámým jazykem.

Přesto jsem však musel zvolit jisté omezení, protože spiritualita Východu je téma obsáhlé a různorodé. Omezil jsem se tedy víceméně na první začátky, hlavně v řeckém prostředí, a pak jsem přece jenom postoupil i ke Slovanům. Dodnes přesvědčuji svět, že v duchovním směru nejsou tak druhořadí a neoriginální, jak se o nich tvrdí. Naopak se směji, když se na mne někdo obrací jako na odborníka v pseudojogínských meditacích dalekého Východu. Je pravda, že o daném tématu také něco vím, ale jenom v souvislosti s křesťanskými mnichy, jimž podobné metody nebyly cizí. Ale i v okruhu, kde jsem se studijně zabydlel, existují v duchovních směrech a metodách značné rozdíly. Není tedy moudré hned tvrdit, jaká je “spiritualita křesťanského Východu”. Držel jsem se postoje svého velkého předchůdce Hausherra, že ke spiritualitě se musí přistupovat jako k umění: hledat to, co je kde nejhezčí, a tudíž vždycky originální. Proto jsem si postupem času našel své autory a směry, které mne zaujaly, či témata, která bylo potřeba objevit. I když jsem se stal známým především svými systematickými manuály, můj osobní zájem se soustředil především na modlitbu srdce a prioritu svobodné osoby nad absolutní nutností.

Někdo ovšem může namítnout, že takové duchovní hledání potom připomíná jakýsi “švédský stůl”, kde je spousta lákavých jídel a vy si nezávazně vybíráte jenom to, co vám chutná…

Pokud bych seděl u stolu sám, tak by k tomu mohlo dojít. Spiritualita ovšem předpokládá, že je mým hostitelem Bůh a že on sám mi nabízí, co by bylo pro mne nejlepší – a já to s nadšením přijímám…

Zastavme se u obou zmíněných témat. Jednou jste napsal, že neopakovatelnost lidské osoby plyne právě především z její svobody…

Říká se, že východní spiritualita vyrostla ze syntézy biblického zjevení a staré řecké tradice myšlení. Nemíním to popírat, ale tato syntéza začala základním protikladem. Křesťanství vstoupilo do světa v periodě, kdy převážná většina filozofických škol byla přesvědčena, že jediný základ vesmíru a všeho lidského myšlení je potřeba hledat v Bohu. Dá se říci, že mohli recitovat: “Věřím v jednoho Boha...” Autoři křesťanského Kréda si však byli plně vědomi toho, že přinášejí něco zásadně nového: “Věřím v jednoho Boha Otce.” A spolu s Otcem se zjevuje i Syn a Duch svatý. Samozřejmě tím nechtěli popřít víru v jednoho Boha. Problémem, který však museli řešit, byla otázka, jak tyto tři vrcholně svobodné Osoby vytvoří absolutní nutnost jednoho Boha. Nad tím žasnou mystikové všech dob, zvláště ti východní, a dovedou z toho odvodit důsledky pro autentický křesťanský život, jehož vrcholem je podle Evagria “kontemplace nejsvětější Trojice”.

Na Západě však k tomuto tajemství převládl jiný přístup. Krédo začíná vyznáním v jednoho Boha, v jehož absolutní jednotě a nutnosti jsou tři Božské Osoby. Takto nám to zjevuje víra, ale otázka zní: Má toto zjevení živý vztah k našemu životu? Kant o tom silně pochybuje, katolické knihy morálky se o tom nezmiňují a dogmatičtí teologové převážně podpírají své úvahy tím, že vycházejí z Boží jednoty, tj. z filozofického pojmu absolutní nutné existence, směrem k Osobám, které jsou zjevením Boží svobody. Podle Berďajeva je to ale nelogické. Nemůžeme vycházet z absolutní nutnosti směrem ke svobodě, protože tam pro ni není místo. Ivan, který je v Dostojevského Bratřích Karamazových zosobněním lidského racionalismu, nevidí proto jiné řešení než to, které předkládá Velký inkvizitor: omezit nutnost na to nejnutnější a svobodu zase na dostatečné uspokojení buržoazního jednotlivce, tedy zůstat na poloviční cestě – něco musím a něco mohu. Mravnost je však od svobody neodlučitelná. Svoboda tedy musí proniknout všude, i do sféry nutnosti. To je sice lidsky nemožné, ale je to uskutečnitelné v Kristu.

Bojím se, že tento neřešitelný problém se na Západě stále opakuje i u tzv. zastánců nového personalismu – i oni by rádi dali osobě prioritu; bez zakotvení v prvním tajemství křesťanské víry, v nejsvětější Trojici, je ale tato otázka lidsky neřešitelná. Lidská osoba se dá plně pochopit jenom ve světle Božích Osob, a naopak – osobního Boha poznáme zase jenom z tajemství lidské osoby, která je Božím obrazem a podobenstvím (Gn 1,26-27).

Často se uvažuje o tom, jaká je společná lidská “přirozenost”, ale zapomínáme se ptát, v čem je vlastně lidská osoba neopakovatelná.

Co je tedy nejhlubším důvodem její jedinečnosti?

Nejlépe se to vyjadřuje biblickým výrazem “srdce”. V něm se totiž soustředí duchovní život a poměr k osobnímu Bohu daný osobním rozhovorem, tj. modlitbou.

Problémem lidské svobody se zabývá také Dostojevskij, zejména ve své pověstné Legendě o Velkém inkvizitorovi v románu Bratři Karamazovi. I po jejím přečtení čtenář získá dojem, že je celý problém neřešitelný. Jak tuto Legendu čtete vy?

Nejdříve je potřeba si uvědomit způsob, jak číst Dostojevského. V osobách, které v románech prezentuje, zkoumá sám sebe, jakoby chtěl říci: Když v sobě budu sledovat tyto sklony, budu mluvit a jednat tak a tak a skončím takto; když budu sledovat zase jiný svůj sklon, budu takový a takový. V Bratřích Karamazových jsou klíčové především čtyři osoby a všechny předpokládají, že člověk “touží všude po neomezené svobodě a všude se nachází jako otrok”. Je tu starý Karamazov, který se nedá ničím omezit v sexu. Skončí tím, že ho zabije jeho nevlastní syn. Pak je tu racionalista Ivan, který chce všechno rozřešit svobodným lidským rozumem. Skončí jako schizofrenik. Je tu Dimitrij, který užívá svobody lehkomyslně k nevázanosti. Skončí ve vězení. Člověk tedy automaticky dojde k závěru, který podle rozumu udělá i Ivan ve své Legendě o Velkém inkvizitorovi: absolutní svoboda je destruktivní, démonická (jiný Dostojevského román na toto téma má titul Démoni), není pro omezeného člověka. Zničila by naši společnost – uzavírá Velký inkvizitor, a tak se musíme spokojit se svobodou omezenou. Kristus, který chce dát lidem plnost svobody, nemá v naší společnosti místo. Inkvizitor jej nakonec propouští z vězení se slovy: “Odejdi a nevracej se už nikdy!” Dostojevského odpověď je až v postavě Aljoši. Plnost svobody skutečně není lidská, nýbrž božská. Aljoša se však osobně sjednotil s Kristem a od toho okamžiku může dělat všechno, co chce. A protože to chce spolu s Kristem, jeho svoboda není destruktivní, ale naopak tvořivá.

Někteří mysleli, že je Legenda polemicky protikatolická. To je omyl. Dostojevskij ji umístil do takového prostředí, aby prošla cenzurou carského Ruska. Problém, který v ní předkládá, je ale všelidský a zvláště evropský. Evropa totiž řeší problém svobody a řádu kompromisem, který se stále posouvá z jedné strany na druhou. Jsou doby, které volají po větším pořádku, a jiné zase bojují za větší svobodu. Dostojevskij chce ukázat, ostatně jako i jinde, že tzv. zásadní lidské problémy jsou neřešitelné bez Krista. Jeho duchovní následovatelé v této myšlence pak pokračují: Kristus nás uvádí do života Božího, tj. do nejsvětější Trojice, a tam – jak jsme se už zmínili – se spojuje absolutnost Božího jsoucna se svobodou tří Osob v jednotě jednoho Boha.

O aktuálnosti problémů, položených Dostojevským, mluví nejen duchaplně, ale i upřímně Berďajev, když píše: “Já rozlišuji lidi podle toho, čtou-li Dostojevského, nebo ne. S těmi, kdo ho nedokážou číst, nemám co diskutovat.”

Zastavme se teď u druhého výrazu, který jste označil jako základní ve svém studiu, tj. u modlitby srdce. Ve východní spiritualitě má srdce velký význam, zatímco u nás je často jen symbolickým pojmem. Proč je ten rozdíl? A je možná náboženská zkušenost mimo srdce?

Téma “srdce” ve spirituálním životě se pro mne stalo polem bojů a mnoha diskusí. Uznávám, že v našem denním slovníku je pojem “srdce” zbanalizovaný – považujeme je za sídlo citovosti, a té přece nemůžeme dávat přednost před rozumem či svobodnými rozhodnutími učiněnými na základě pevné vůle. Ale srdce v Písmu, v mystice a v původním slovníku národů už takový omezený význam nemá. Rusové například říkali, že nejnešťastnější je takový člověk, který nemůže žít po sercu. Proto také Boha i bližního musíme milovat “celým srdcem”. Nemůžeme tedy číst tolik krásných duchovních textů, zvláště ne východních, nevrátíme-li výrazu jeho původní bohatý význam.

Na toto téma jsem už napsal mnohé. Jak to shrnout v krátkosti? Když to chci vyjádřit co nejpopulárněji, užívám tří přirovnání. První navazuje na mou zkušenost z dětství. Měl jsem matce donést z kostela konvici svěcené vody, ale když má kluk něco udělat, hned začne spekulovat. Můj “geniální” nápad byl tento: Nemohl by kněz přijít k nám domů a posvětit naši studnu, abychom měli svěcenou vodu už natrvalo? Později na studiích teologie jsem se ptal profesora liturgie, bylo-li by to možné. Odpověděl vyhýbavě, že by to asi možné bylo, ale že takového svěcení církev neužívá. Dnes už vím, že toho užívají duchovní osoby v jednom velmi konkrétním případě: snaží se posvětit své srdce, aby se stalo stálým pramenem dobrých myšlenek a skutků. Srdce tedy znamená nikoliv jenom jeden dobrý skutek, ale celý osobní postoj. Proto je podle Písma člověk takový, jaký je v srdci.

Druhý příklad je z poslední doby. Měl jsem do večera dokončit článek pro jeden časopis. Snažil jsem se tedy uzavřít a přerušit všechny styky s okolím. Přesto ale někdo klepal neodbytně na dveře. Pustil jsem ho dovnitř a byl to zrovna člověk, který nesnadno končí s řečí. Co s ním? Vyhodit ho? Udělám ze sebe asketu: “Posaďte se, jsem rád, že vás vidím,” řekl jsem. Byl to dobrý skutek? Možná byste mě pochválili, že se dovedu zapřít. V životě je toho často zapotřebí, ale jedná se jenom o prostředek k dosažení dokonalosti, ne o cíl. Byl jsem tehdy vnitřně rozdělen, protože to nebylo z celého srdce, ze vší mysli, ze vší síly. Zapírání má za cíl tuto vnitřní rozdělenost překonat – což v duchovním životě platí především v modlitbě, aby se člověk modlil celý, a ne jenom částí své osoby.

Třetí příklad je zase ze vzpomínek. Když nás katecheta připravoval na první svaté přijímání, vypravoval nám na poučení zvláštní historku. Byl jednou jeden mládenec, který žil svatě a čistě jak svatý Alois. V šestnácti letech se však dopustil svého prvního těžkého hříchu. Šel se koupat a utonul. Nyní je pro svůj těžký hřích v pekle. Vzpomínám si, že jsem nad tím už jako chlapec kroutil hlavou, že to nemůže být reálné. Copak je tak snadné přejít z čistého života do těžkého hříchu? Je pravda, že svatá Terezie z Avily se této nebezpečné lidské situace bála. Ale báli bychom se my o svatou Terezii, že by se po letech zbožného života tak snadno dopustila odpadu od Boha? Co tím chci říci? Všichni víme, že se i velký hříšník může po letech obrátit, ale je to zázrak Boží milosti. Člověk však nabývá stálost v postoji k lidem i k Bohu přirozenou cestou. Tato stálost je stav srdce. Je-li stav našeho srdce dobrý, je to záruka spásy, o kterou se opíráme. Tím se vracím k prvnímu příkladu – cílem duchovního snažení je posvětit stálý pramen našeho jednání, tj. srdce. Pěkný příklad čteme v životopise svatého Františka z Assisi: “František se nemodlil, stal se modlitbou.”

Ale teď přichází vážná praktická otázka. Jednotlivé skutky sice můžeme hodnotit, nakolik jsou dobré nebo špatné (v knihách morálky se k tomu dočteme mnoho rad), ale jaký je stav našeho srdce, jací doopravdy jsme před Bohem? Západní moralista zde vyzná svou nevědomost: srdce zná jenom Bůh. Východní autoři jsou naopak přesvědčeni, že všichni máme jakýsi druh intuice o tom, jací jsme a jací jsou lidé, s nimiž se stýkáme. Vyjadřuje se to například větou: “Nemohu proti němu říct nic negativního, ale něco se mi na něm stále nelíbí.” Nebo naopak: “To, co provedl, je zlé, ale jsem si jist, že má přesto dobré srdce.”

Můžeme těmto intuicím věřit?

Východní autoři odpovídají, že můžeme, ale pod jednou podmínkou – pokud máme čisté srdce. “Očišťovat srdce” je to, čemu se na Východě říká “vnitřní praxe”, a té se věnuje mnoho pozornosti, zatímco na Západě se v katechismu vyučuje převážně jenom “vnější praxe”, tj. zachovávání vnějších příkazů. Obojí přitom patří k sobě, a proto je přínos východní spirituality v tomto směru pozoruhodný. Problematice “jak očišťovat srdce” jsem ostatně věnoval i samostatnou knížku.

Ve spisech východních Otců se v této souvislosti často užívá termínu “duchovní boj”, který se dnes už pomalu vytratil. Co je vůbec podstatou duchovního boje?

“Začátek všeho zla je zlá myšlenka,” stanovili Otcové. Zlých nápadů máme stále plnou hlavu, ale dnešní člověk si s nimi neví rady – bojuje totiž jen proti vnějším situacím a vnějšími metodami, třeba i užíváním různých drog. Neumí si udělat pořádek ve své hlavě. Proč má moje malá knížka o očistě srdce takový úspěch, že byla vydána už v tolika jazycích? Protože pro většinu lidí je to objev, že vnitřní klid je jenom výsledek vnitřního boje.

Co vlastně znamená výraz “modlitba srdce”?

Začnu otázkou: Co se stane se srdcem, které je čisté? Jeho hlavní zisk je ten, že má intuici Boha. Syrští autoři rádi přirovnávají srdce k fontáně – když je čistá, odráží se v ní nebe. To je pak stav, jemuž na Východě říkají “modlitba srdce”. Osvětlím to zase příkladem. Na Krétě jednou probíhalo sympozium pravoslavných a katolíků o modlitbě, a já jsem tenkrát uvedl jako téma své přednášky “Modlitba srdce u svatého Františka z Assisi a svatého Ignáce z Loyoly”. Můj dobrý přítel, profesor pravoslavného bohosloví v Soluni, mne varoval, že to nemohu dokázat, protože na Západě modlitbu srdce neznají. Zasmál jsem se a předložil mu návrh v duchu praktického západníka: “Když to dokážu, zaplatíš litr vína?” Vyhrál jsem hlavně citátem z ignaciánských Exercicií: “Napadají nás myšlenky... Jsou-li zvenku, mohou být dobré nebo špatné. Ale přicházejí-li z nitra, jsou jistě od Boha.” V jedné větě je tu vyjádřeno to, co rozvádějí východní autoři. Očistí-li se člověk od špatných myšlenek a náklonností, ozve se hlas srdce – v něm sídlí Duch svatý, a ten inspiruje stále k dobrému. Věnovat těmto vnitřním inspiracím plnou pozornost, to se nazývá “modlit se srdcem”. Je jisté, že aktuálnost této modlitby je naléhavá zvláště pro dnešní společnost, která chce všeho dobrého dosáhnout vnější indoktrinací, která po celé hodiny sleduje televizi nebo naslouchá rozhlasovým stanicím a neví, jak je krásné slyšet inspirace svého vlastního srdce.

kniha: Duše poutníka
autor: Tomáš Špidlík
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-10939-

Sekce: zprávy | Tisk | Poslat článek známému