S Anselmem Grűnem jsem se setkal během práce na televizním pořadu o deseti přikázáních. Byl to program pro nizozemskou televizi. Anselm Grűn každé přikázání uvedl příběhem. Po této naší první spolupráci jsem se s ním znovu setkal na symposiu v Nizozemí, kde jsem s ním opět mluvil a tam jsem navrhl mu, zda bychom si nemohli rok psát maily. Řekli jsme si, že to zkusíme jeden měsíc, a když se nám to bude vzájemně líbit, tak v psaní budeme pokračovat po celý rok. Začali jsme a po měsíci mi Anselm Grűn řekl, že se mu naše korespondence líbí a že budeme pokračovat. Asi po pěti nebo šesti týdnech se můj otec vážně rozstonal, a tak jsem začal hodně psát o svém otci. Od té doby se pak naše maily soustředily už jen na prožívání nemoci mého otce a můj smutek.

 

Nic. Nečekal jsem vůbec nic. Dopisování si s ním pro mne bylo výzvou, stejně jakou pro mne bylo výzvou psát o tichu, o rodině, o práci, o každodenním stresu z neustálého rozhodování. Těšil jsem se na psaní těch mailů a těšil jsem se i na jeho odpovědi, z nichž jsem se mnohé naučil. A v jednu chvíli mi i řekl, že se také on naučil něco ode mě a to zvlášť poté, co můj otec onemocněl. Už to nebyl rozhovor mezi televizním moderátorem a Anselmem  Grűnem jako tím, kdo je v rozhovoru důležitější, ale najednou jsme byli na stejné úrovni. Já jsem mu psal, co se děje s mým otcem a on na to reagoval. Po půl roce jsme si řekli, že se musíme vidět. Že máme celkem 50 e-mailů a je otázka, co s nimi budeme dělat, pokud vůbec něco. A on řekl, že by bylo dobré i pro další lidi, aby si mohli přečíst naši korespondenci, na což jsem odpověděl, že v tom případě musí on začít víc psát o svých rodičích, což také udělal. V první polovině knihy Anselm Grűn reflektuje mé prožitky smutku, mé prožívání otcovy nemoci i smrti, píšu mu o tom, co budeme dělat s naším domem atd. V červenci jsem za ním jel do Münsterschwarzach, kde jsme si celé odpoledne povídali. Řekl jsem mu, že pro čtenáře by bylo dobré, kdyby psal o vlastních zkušenostech s odchodem svého otce a matky.

 

Ano. Já jsem Anselma nazval andělem, který mi byl poslán z nebe. Byla to pro mne ta nejlepší možnost, jak se vyrovnat se smrtí svého otce, protože jsem měl někoho zvenčí, mimo rodinu i mimo práci, s kým jsem se mohl podělit o své pocity. On v mém životě byl i nebyl přítomen, protože já ho vlastně nikdy neviděl. Já jsem vždy napsal něco ze svého života a on to reflektoval. Své dopisy jsem psal pravidelně, většinou v neděli po večerním vysílání, které je v Nizozemí naživo od 22:00 do 22:30. Vždy ve 23:00 jsem šel nahoru nad studio, kde mám kancelář. Tam v naprosté tmě jsem psal maily o tom, co se děje v mém životě s mým otcem i bez něj. A tak to běželo dál a dal. Opravdu to vnímám tak, že to byl Bohem poslaný člověk.

 

Nikdy, protože žijeme ve velice fragmentarizovaném světě a lidé mají pocit, že už ani nemají rodinu. V holandštině na to máme výraz, který označuje, že už „nic nesdílíme“. Nejsme součástí žádné komunity: ani fotbalového klubu, ani církve, ani odborů, prostě jsme sami. A proto když lidé prožívají smrt svého otce, matky, manželky, nebo jiného blízkého člověka, jsou najednou sami.  A povinností křesťana je podělit se o své zkušenosti a pomoci lidem, kteří to potřebují, kteří nevědí, kudy kam. Každý křesťan by se tedy měl podělit o své vnitřní pocity. Ale ne jako nějaký sebestředný frajer, který všechno zvládá, ale jako ten, kdo se chce s druhými podělit o bohatství načerpané z křesťanské víry. A to je také poselství knihy: V té nejhlubší bolesti ze smrti se skrývá ta nejvzácnější krása.  Nikdy nezapomenu, jak mne můj otec volal jménem těsně před smrtí. Volal na mne, když mi bylo deset a já hrál fotbal: „Leo!“ a pak v noci, když jsem spal vedle jeho smrtelné postele, měl takové bolesti, že zase volal: „Leo!“ a to je pro mne opravdu velice drahá vzpomínka, protože těsně před smrtí vyslovil mé jméno. A to můžete prožít pouze tehdy, jestliže máte odvahu být přítomen u umírajícího a být tam pro něj. Nemusíte nic říkat. A dokonce i v té chvíli jsem se od něj učil.

Jako malý chlapec jsem ministroval, pomáhal jsem panu faráři a v květnu a v říjnu jsem se modlil růženec. V dospělosti jsem se vždycky modlil, ale nikdy ne růženec. Ani když jsem měl děti, tak jsem se ho nemodlil, ale když mi umíral otec, tak se mne zeptal, zda bych se s ním nepomodlil růženec, a tak jsem se to znovu naučil. To mi odkázal během posledních dní svého života, a proto každému říkám, že když člověk umírá, tak se nesmí nikam spěchat. Čekejte, protože ten, kdo umírá, vás v každém okamžiku obdarovává. A v tom spočívá krása ukrytá v bolesti umírání.

Rád bych divákům v České republice řekl, že ve vás hovoří hlas ticha, ve vás, obyvatelích České republiky, ať jste katolíci nebo ne. Hlas ticha ve vás hovoří. Nebojte se na něj čekat a nebojte se čekat na milost boží.

 

 

Rozhovor vedl Lukáš Jirsa a byl pořízen pro TV Noe v březnu 2014 v Římě.

 

 

 

 

Rok kdy zemřel můj otec Leo Fijen, Anselm Grün Info a běžná cena: Váz., 200 s., 229 Kč Edice: Rozhovory Vydáno: 2014 Objednací číslo: 101862 Druh zboží: kniha

Anotace knihy Leo Fijen a Anselm Grün, televizní moderátor a známý benediktin jsou dnes přátelé. Nějakou dobu si dopisovali o zcela osobních zkušenostech: o loučení a umírání, o zármutku, bolesti, osamělosti, ale i o rodinných poutech, o hledání smyslu života a všeho, co vede k jeho plnosti. Kniha nabízí posilu v našich zkouškách, ale také nás zve k tomu, abychom se vážně zabývali otázkou, co zde jednou zůstane po nás. Jde o četbu oslovující, hutnou, místy až dojemnou. Dopisy nebyly původně psány s úmyslem zveřejnění, takže z nich dýchá veliká autentičnost a upřímnost. Leo Fijen je autor dokumentárního cyklu o evropských klášterech, který vysílá TV Noe.

Nabídka podobných titulů: - tituly od tohoto autora: Fijen Leo  Grün Anselm   - tituly z této edice: Rozhovory