Číhošťský zázrak

22.11.2016

Z rozhovoru s želivským opatem Bohumilem Vítem Tajovským.

V té době proletěla celou republikou zpráva o „číhošťském zázraku“. Sám jste se v této věci začal také angažovat.

...Celá událost se měla stát třetí neděli adventní. Pan farář při svém kázání ukázal k hlavnímu oltáři na svatostánek, na kterém stál kříž, a řekl: „To je naše spása! Tady se narodila spása pro nás, pro náš lepší život, a kdo má víru v Něho, toho bude chránit.“ Když ukázal na svatostánek, asi dvaadvacet lidí prý vidělo, jak se kříž najednou vychýlil z rovné polohy, naklonil se nalevo a pak zase napravo. Takto se prý pohnul asi třikrát a nakonec zůstal vychýlen ze své osy asi o pětačtyřicet stupňů. Normálně by se v této poloze musel svalit. Byl to běžný dřevěný kříž zasazený v kruhovém podstavci.

Jak jste se o takzvaném zázraku vůbec dozvěděl?

Události v Číhošti se staly 11. prosince 1949, ale já jsem se o nich poprvé dozvěděl až 5. ledna, protože jsem od Vánoc dával exercicie pro mládež na Svatém Kopečku u Olomouce, kde mají velký klášter sestry premonstrátky. Po skončení turnusů jsem se vracel do Želiva a chtěl jsem jet vlakem z Olomouce do Havlíčkova Brodu. Na nádraží v Olomouci jsem potkal doktora Burýška, svého bývalého profesora a vicerektora hradeckého semináře. „Pane opate, prosím vás, co je to s Číhoští?“ hnal se ke mně. „Co by mělo být s Číhoští?“ divil jsem se. „Je tam přece pan farář Toufar, a pokud vím, vede si velmi dobře.“ „Copak vy nic nevíte o tom zázraku, který se tam stal?“ A já říkal: „Prosím vás, taková vesnička, jaký by se tam mohl stát zázrak?“ „Opravdu,“ dušoval se Burýšek, „prý se tam hýbal kříž a teď tam chodí procesí lidí. Jestli máte čas, až se vrátíte do Želiva, hned tam jeďte! Vyzkoumejte, co se děje, a podejte mi o tom zprávu.“ Slíbil jsem, že to udělám. Ve vlaku jsem potom o celé věci hodně přemýšlel. Co se asi mohlo stát? V Brodě na mě pak čekal jeden želivský spolubratr s autem a říkal: „Pane opate, zaplať Pán Bůh, že jste tady. U nás v klášteře se netrhnou telefony: ‘Je pan opat Tajovský doma? Co je s Číhoští?’ My říkáme, že nic nevíme, ale všichni chtějí, abyste jim zavolal.“ Vrátil jsem se tedy do Želiva a po Třech králích, v sobotu 7. ledna odpoledne, jsem se rozhodl, že pojedu do Číhoště. Zavolal jsem panu primáři Richterovi, který měl o podobné úkazy z náboženského hlediska velký zájem, a jeli s námi ještě dva spolubratři – Nepomuk Pikl a Rafael Vosmík. Když jsme přijížděli k Číhošti, už zdálky bylo vidět řadu aut, která stála před farou.

Patera Toufara jste znal už předtím?

Vždyť jsme byli spolužáky na brodském gymnáziu! Když v Brodě začal studovat, bylo mu už pětadvacet let. Jeho rodiče měli statek u Polné a nechtěli ho na studie pustit. Mysleli si, že když nemají žádné další děti, musí se Josef starat o hospodářství – měl být dědicem celého statku, jak to bývalo v selských rodinách zvykem. Pepík jejich přání ctil a na brodské gymnázium se přihlásil až po jejich smrti. Když k nám přišel, bylo z toho opravdové pozdvižení. Byl jsem v sextě a vzpomínám, jaký to udělalo rozruch, když jsme se po prázdninách vrátili do lavic a profesoři nám oznámili, že do primy nastoupil žák, který je starší než všichni ostatní na škole. Vykulili jsme oči a ptali se, proč se učí tak pozdě. „Prý chce být knězem,“ řekl někdo. To mě zaujalo a brzy jsme se spolu seznámili. Toufar byl velmi nadaný, takže za rok udělal dvě třídy a po prázdninách šel hned do tercie. V Brodě dokončil ještě kvartu, ale pak přestoupil do chotěbořského gymnázia. O Chotěboři se říkalo, že má druhořadé gymnázium, neboť studenti, kteří byli vyhozeni kvůli prospěchu z Brodu, odešli většinou právě tam. Toufar v té době válčil s „fiškusem“ Lebedou, naším profesorem na matematiku, ale s ním jsme válčili tak trochu všichni. Toufar nebyl žádný technický typ a hodiny matematiky pro něj musely být hotové utrpení, protože když člověk neudělal „fiškusovi“ pořádně rys, hned ho považoval za méněcenného. Přesto si myslím, že Toufar neodešel z brodského gymnázia kvůli prospěchu, ale proto, že to měl z Chotěboře blíž do svého rodiště. Po maturitě šel na teologii do Hradce Králové, kde jsme se opět krátce setkali. Bylo to už po mém noviciátu, když jsem se na poslední rok vrátil do semináře. První Toufarovo místo po vysvěcení byla Trhová Zahrádka v ledečském okrese, z níž dnes zůstal jenom kostel. Vlastní obec byla zatopena, neboť voda ze Želivky už lidem v okolí nestačila a padlo rozhodnutí, že zde vznikne nová pomocná nádrž. Zahrádka patřila kdysi knížecímu rodu Přemyslovců a někteří z nich jsou v místním kostele také pochováni. Právě kvůli těmto hrobkám Přemyslovců nebylo dovoleno kostel zbourat a zatopit, ale byla kolem něho vybudována betonová kruhovitá zeď, aby tam nepronikala voda. Jelikož byla Zahrádka od Želiva jen kousek, často jsme se s Toufarem navštěvovali. Až ho v roce 1948 na nátlak místních komunistů přeložili do Číhoště – komunistům se totiž v Zahrádce nedařilo podchytit lidi, zatímco Toufar byl v obci velmi oblíbený.

Jak vám Toufar líčil číhošťské události?

Když jsme dorazili na faru, hned nás přijal a já mu povídám: „Pepíku, vypravuj nám, co se tu vůbec stalo?“ Jenže on pořádně nic nevěděl. „Zázrak“ se měl odehrát na ranní mši, ale hned po ní jel Pepík ještě do jiné farnosti a o celé události se dozvěděl až večer od svých farníků. Přišli za ním a říkali: „Pane faráři, vy vůbec nevíte, že se vám hýbal kříž a zůstal nakloněný?! Pohnul se, když jste na něj ukázal.“ Odpověděl jim: „Prosím vás, co blázníte? Kdo ví, co kdo viděl a jestli při tom nebyl trošku napitý.“ Pak si ale nechal pozvat svědky a oni mu na svou čest a víru písemně potvrdili, že viděli, jak se kříž hýbe. Šlo o lidi různého povolání a byl mezi nimi i jeden student, sextán, tedy člověk, který už jen tak nějakým báchorkám neuvěří. Je zajímavé, že lidé, kteří stáli na různých místech kostela, popisovali událost téměř shodně. Celý ten fascikl s výpověďmi svědků jsem dostal od Toufara k prostudování, ale při přepadení kláštera mi ho estébáci sebrali. Na základě výpovědí farníků pak Toufar požádal hradeckého pana biskupa Píchu, aby na místo vyslal zvláštní komisi.

Jak jste na Toufarova slova reagoval?

Trošku jsem ho varoval: „Pepíku, buď opatrný, nastává boj proti církvi. Mohla by to být nějaká záminka k tomu, aby tě mohli lapnout a uvěznit. Víš, že udělají z komára velblouda.“ Toufar mi tehdy řekl: „Sám jsem to neviděl, tak co mi můžou udělat?“ „Ale můžou, můžou,“ odvětil jsem. „Jsi tady jednou farář a dobře víš, jak to dneska chodí.“ Toufar se mi také svěřil, že lidé chtějí v kostele pořád něco fotografovat, a tak se domluvil s jedním fotografem z Čáslavi a nechal si u něj zhotovit několik stovek snímků kostela a oltáře s nakloněným křížkem. „Pepíku, Pepíku, to nemáš dělat, vždyť tě ještě zavřou! Je to nebezpečné,“ rozmlouval jsem mu to. „Ale co mám dělat, když to lidé chtějí? Já jim ty fotky dávám a nic za ně nechci, žádné peníze si neberu,“ hájil se Toufar. Po pádu komunismu jsem s oním fotografem dokonce mluvil. Vypravil jsem se za ním do Čáslavi, kde stále žil, a dozvěděl se, že ho za to focení komunisté také zavřeli.

Viděl jste onen „zázračný“ kříž?

Celá naše skupinka šla potom do kostela a nakloněný kříž jsme na vlastní oči viděli. I když samo hýbání kříže mohla být nějaká fantazie lidí, sám jsem viděl, že kříž byl natolik vychýlený, že by se za normálních okolností musel svalit. Myslel jsem, že musí být k podstavci nějak připevněn, aby se mohl takto nakloněný udržet. Ke kříži, který byl umístěn na oltáři, se muselo po schůdkách a při své slabozrakosti jsem si na to netroufl. Vylezl tam tedy pan primář Richter, vzal kříž do rukou, prohlédl si ho a pak ho zase vrátil na místo. Jenže kříž zůstal opět nakloněný. Když se ho snažil narovnat, pořád se nakláněl do stejného úhlu. To bylo opravdu zvláštní. Plocha na oltáři byla rovná, na ní byl umístěn dřevěný kruhový podstavec a kříž byl do něho jen zasazen. Všichni čtyři jsme se shodli na tom,že by měl podle fyzikálních zákonů spadnout. Ještě týž den jsme z Číhoště odjeli. Mluvil jsem později s několika lidmi, kteří viděli pohyb kříže na vlastní oči – byla mezi nimi i Toufarova neteř a hospodyně. Všichni si stáli za tím, že nejde o žádnou fantazii.

Co se s křížem nakonec stalo?

V číhošťském kostele jsou tři oltáře a na všech byly stejné kříže, vysoké asi půl metru. Kříž na hlavním oltáři, který se měl pohybovat, je dnes bohužel nezvěstný. Sebrali ho estébáci a neví se, kde je. Možná, že ho tenkrát zničili. Na druhé straně estébáci bývali někdy pověrčiví a báli se zvěstí, že když někdo poškodí kříž, přijde později třeba o ruku. Je docela možné, že z něčeho takového mohli mít strach a kříž jenom ukryli. Obávám se, že se to už nedovíme.

Byla to tenkrát vaše jediná návštěva Číhoště?

Byl jsem tam ještě jednou 24. ledna 1950, kdy se u mě stavila učitelka náboženství z Dolní Cerekve a s ní jeden kněz z Pelhřimovska. Nabídli mi, jestli s nimi nechci jet do Číhoště, a tak jsme společně vyrazili. Nezjistili jsme ale nic nového – kříž byl pořád nakloněný. Farář Toufar mi však sdělil, že celou věc už vyšetřují estébáci a že také pan biskup Pícha má o případ velký zájem a chce ustanovit „zázrakovou komisi“. Při této návštěvě jsem viděl Pepíka Toufara naposledy. Číhošťská událost se mezitím rychle rozkřikla. Byla to taková bomba, že do Číhoště začaly jezdit plné autobusy věřících. Přijela i spousta lidí z Prahy. Začalo se totiž vykládat, že když se kříž naklonil na západ, znamená to, že k nám od Západu přijde pomoc. Lidé v tom viděli znamení, že bude brzy konec komunismu. Tyto zvěsti komunistickou stranu asi hodně podráždily. Do Číhoště přijel v přestrojení dokonce i chargé ďaffaires z papežské nunciatury Ottavio de Liva. Nuncius byl tehdy nemocný a pobýval mimo území Československa.

K hýbání kříže došlo jen jednou?

Později se sice vyprávělo, že kříž se měl znovu pohnout při bohoslužbě na Boží Hod vánoční, ale za touto zprávou stálo už málo lidí. Spíše se to připisovalo davové psychóze, kdy lidé vidí věci, které se ve skutečnosti nestaly. Pan biskup Pícha nakonec opravdu ustavil zvláštní komisi pro vyšetření celé záležitosti, do níž jsem byl také jmenován. Komise se ale už nestačila sejít.

Když začaly do Číhoště proudit davy lidí, mohla v tom církev spatřovat i náboženskou posilu.

Pro věřící to určitá posila byla, ale co mohli dělat v Číhošti jiného než vidět nakloněný kříž nebo mluvit s místními lidmi? Předpokládalo se, že po všech těch událostech začne být oblast kolem Číhoště nábožensky aktivnější, ale nestalo se tak. Až v devadesátých letech se v číhošťské farnosti přece jen probouzí náboženský život a probíhají tam smírné pobožnosti, na které přijíždí i hodně lidí z okolí.

Co si o číhošťských událostech myslíte vy?

Dodnes je to záhada. K nějakému pohybu kříže tam došlo, lidé si to jistě nevymysleli, ale musím přiznat, že jsem v těchto věcech trošku skeptický. I ve vězení někteří bratři říkali, že se jim v noci zjevila Panna Maria a sdělila jim, že nás třeba za týden pustí. Těmto řečem jsem nikdy nevěřil. V těžké situaci hledá člověk všemožně útěchu a mnohé si vybájí – nerozezná pak zjevení od normálního snu. Jisté je jedno: že mechanismus a lanko, pomocí kterých měl Toufar křížkem v kostele pohybovat, sestrojili estébáci. To, co bylo komunisty natočeno v propagandistickém filmu Běda tomu, skrze koho pohoršení přichází, byla evidentní lež. Film chtěli původně natočit přímo s paterem Toufarem, který měl před kamerou předvést, jak během kázání tahá za lanko a pohybuje křížkem. Když ho ale v noci 23. února tajně přivezli do Číhoště a v kostele oblékli do hábitu, vysílením omdlel. Měl za sebou už několik nelidských výslechů a zbývalo mu jen pár hodin života. Nakonec si kněžské šaty oblékl sám generální prokurátor Čížek, aby Toufara ve filmu hrál. Zajímavé je, že film se v ledečském a pelhřimovském okrese vůbec nesměl promítat. Kdyby ho totiž viděli místní lidé, hned by si řekli, že celou machinaci s křížkem mají na svědomí estébáci. Pana faráře Toufara znali a věděli, že byl nešikovný a něco takového by ani sestrojit neuměl. Ve filmu nebyly navíc dodrženy některé liturgické zvyklosti: na svatostánku byly například položeny květiny, které měly zakrýt lanko a mechanismus pohybující křížkem. Květiny se ale v adventu na oltář nedávají. Toufar tyto liturgické předpisy vždycky přesně dodržoval. Dále byl na kazatelně položen misál a ani to není správné, protože misál se na kazatelnu nikdy nenosí. Je to mešní kniha, která je po celou dobu na oltáři. Film nakonec komunisté raději sami stáhli. Viděl jsem ho poprvé až po pádu komunismu někdy v devadesátých letech.

Z knihy