Vzpomínka na setkání s Gustavem Husákem

14.10.2009

Jaký to byl pocit, když do kriminálu přicházeli ti, kdo celý systém pomáhali rozjíždět? Uvědomovali jsme si, že je to boj o moc. Komunisté začali bojovat sami mezi sebou a požírali se navzájem...

... V Leopoldově s námi seděli například Husák, Löbl, Goldstücker, Smrkovský, London nebo Vavro Hajdu, který po únoru 1948 zastupoval naši zemi v OSN. Právě Hajdu, Löbl a London přežili Slánského proces, ve kterém byli všichni ostatní popraveni. S většinou z nich jsme také zpočátku, po jejich příchodu do Leopoldova, drali peří. Občas jsme sice prohodili nějaké slovo, ale jinak jsme se nestýkali, protože každý o tom druhém věděl své. Oni nám vyčítali, že jsme chtěli vymýtit komunismus, a my jim jen přikyvovali, že je to pravda. Nemínili jsme se s nimi hádat.

Pozdějšího prezidenta Husáka jste poznal nějak blíž?

S doktorem Husákem jsem se seznámil ve výrobní hale při kompletaci zbraní. Pracovali jsme vedle sebe na revolverových soustruzích. Každý udělal svou operaci a součástku předal na běžícím pásu dalšímu. Byl jsem první v řadě a Husák hned druhý. Potkávali jsme se každý den, a když dva lidé pracují vedle sebe, nějaké slovo už prohodit musejí. Někdy jsme spolu chodívali i na vězeňské vycházky. Husák si potrpěl na určitý bonton a vždycky mě zdravil: „Dobrý den, pane opate,“ a já mu odpovídal: „Dobrý den, pane doktore.“ Udržoval si i ve vězení určitou noblesu. Husák se s nikým moc nestýkal, od ostatních vězňů si zachovával odstup, do společných hovorů se nezapojoval a mluvil většinou jen s lidmi, kteří měli nějaký titul. Byl stejně jako ostatní komunisté přesvědčen, že je odsouzen naprosto neprávem a že bude co nejdříve propuštěn. Zato my, kněží, prý sedíme ve vězení právem, protože jsme chtěli zničit republiku. Říkal mi: „Vy jste šli proti nám, a proto jste byli odsouzeni spravedlivě. Neměli jste ale dostat tak vysoké tresty. Až se stanu prezidentem, pustím vás na svobodu.“ Je zvláštní, jak byl už tehdy přesvědčený, že se stane prezidentem. Odpověděl jsem mu: „Poslouchej, Gusto, to není pravda, že jsme chtěli rozvracet republiku. Chtěli jsme pro církev jenom svobodu, kterou jste nám vzali.“

Byl přístupný argumentům?

Moc ne. Husák měl své názory a byl to skutečně přesvědčený komunista. Možná zprvu neschvaloval cestu násilí, ale když se sám dostal k moci, rychle na to zapomněl.

Jak se k těmto komunistickým vězňům chovali dozorci?

Nejednali s nimi stejně ostře jako s námi a jejich vězeňské podmínky byly podstatně lepší. Měli také jiné výhody: mohli třeba každý týden psát dopisy, mohli volněji kouřit a podobně. Husák byl navíc Slovák a k těm se bachaři chovali vždycky trochu mírněji. Jako jediný z vězňů měl povolen psací stroj, na němž neustále klepal nějaké dopisy, že je nevinný, aby ho pustili. Tyto stížnosti, které psal snad každý den, posílal na nejrůznější instituce po celé republice, dokonce i prezidentovi. Osobně si myslím, že většina se jich ani nedostala ven z věznice a skončila někde v odpadkovém koši velitele. Nakonec Husák zůstal ve vězení ještě o něco déle než já.

Jak ostatní spoluvězni přijímali tyto bývalé komunistické funkcionáře? Nevylévali si na nich zlost?

Řada komunistů skutečně dostala „deku“, tedy výprask. Probíhalo to tak, že se počkalo, až bude večer, a pak se jim hodila přes hlavu nějaká pokrývka, aby nemohli poznat, kdo je bije. Vězňové v nich viděli strůjce svého neštěstí. I když tito komunisté osobně nestáli za jejich procesy, byli stoupenci režimu, který je nespravedlivě uvěznil. Jako kněží jsme násilí neschvalovali a vystupovali jsme proti němu, a tak to ostatní před námi aspoň nedělali a odmítali nám říct, kdy se něco takového zase chystá. „My chápeme, že se jako kněží nechcete mstít, ale nechte nás, to je naše věc!“ prohlašovali. Naštěstí to dělali komunistům jenom na začátku, po jejich příchodu do Leopoldova, pak už ne. Nadále ale panovala mezi oběma skupinami vzájemná odtažitost a nedůvěra.

Husák dostal také „deku“?

Ano, i on dostal nářez. Nabili mu slovenští spoluvězni.

Husák se později skutečně vrátil do vysoké politiky a stal se prezidentem. Neměl jste někdy chuť připomenout mu jeho slova?

S doktorem Husákem jsem se už nikdy nesetkal, ale navštívil ho Alois Michálek, brněnský kanovník, který s ním byl delší dobu na jedné cele a na stejném pracovišti. Když se stal Husák prezidentem, vyzvali jsme Lojzíka na nějakém kněžském setkání: „Tys byl s Husákem na společné cele, a když je teď prezidentem, mohl bys ho navštívit a požádat ho, aby zlepšil postavení církve.“ A Lojza to skutečně udělal. Legální cestou se k prezidentovi vůbec nemohl dostat, ale protože byl neodbytný, nakonec se mu to přece jen podařilo. Bez jakéhokoli pozvání se rozjel do Prahy, šel na Hrad do prezidentské kanceláře a při dohadování s úředníky měl štěstí, neboť Husák najednou otevřel dveře a vyšel ze své kanceláře. Hned ho poznal a zvolal: „Lójzko! Tys tuna? Čo tu robíš? Pojď ku mňa ďalej.“ Všichni zůstali paf a Lojzko šel dál k panu prezidentovi. Husák ho tenkrát vyslechl, pohostil, ale to bylo všechno. Řekl mu jen, že je moc malý pán na to, aby mohl něco udělat, protože veškerá politika státu vůči církvím je řízena z Moskvy. Z celého rozhovoru bylo tedy Lojzkovi jasné, že ani od prezidenta nemůžeme očekávat pomoc.

Je zajímavé, že později před svou smrtí k sobě Husák povolal kněze, aby ho zaopatřil. Byla to dost překvapivá zpráva. Na druhé straně je ale namístě otázka, nakolik je taková lítost na smrtelné posteli upřímná, nakolik ji lze brát vážně.

Husák si k sobě nechal zavolat slovenského arcibiskupa Sokola, který mi později řekl, že si myslí, že u Husáka šlo o opravdovou lítost a upřímné vyznání chyb. Chápu, že je to pro mnoho lidí těžko pochopitelné, ale takové věci se dějí a jen Pán Bůh ví, nakolik to bylo skutečně poctivé. Je také zajímavé, že Husák měl sestru řeholnici a jeho maminka byla rovněž zbožná, takže Husák nevyrostl v žádném ateistickém prostředí a patrně svým založením nebyl ani vyloženě protináboženský typ. Zpočátku po svém propuštění patřil k reformním komunistům, kteří chtěli polidštit socialismus, ale nakonec dal přednost politické kariéře.

Autor: Aleš Palán, Jan Paulas
Převzato z knihy: Člověk musí hořeti - Knižní rozhovor s Bohumilem V. Tajovským
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101473-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému