Vzpomínka na 17. listopadu 1989

Vzpomínka na 17. listopad 1989

23.11.2009

Co jste dělal 17. listopadu 1989? Byl jsem zrovna v Praze na další z našich tajných schůzek, tentokrát v bývalém klášteře voršilek přímo na Národní třídě...

... Zdejší kostel spravoval pater František Inocent Kubíček a my jsme se sešli v jeho úřední místnosti nahoře v prvním poschodí. Jednali jsme o připravovaných akcích v rámci Desetiletí a někteří účastníci se dělili také o své zážitky z římského svatořečení Anežky České. Najednou do místnosti přiběhl jeden dominikán v civilu, který měl hlídat u okna, kdyby nás chtěli estébáci vybrat. „Nechte všeho a pojďte se podívat! Studenti jsou v ulicích! Jdou po Národní třídě,“ volal. Vyhlédli jsme z okna a opravdu – po Národní třídě šly davy mladých lidí. Volali na nás do okna: „Pojďte dolů! Pojďte s námi!“

Šel jste?

Někteří z nás vyšli ven, ale já jsem měl obavu, že se svým zrakem bych se nejspíš někde ztratil. Díval jsem se tedy dál z okna a za chvilku jsem viděl, jak policajti začali studenty obkličovat. Hodně věcí jsem ale už nerozeznával, protože byl večer a moje oči jsou opravdu špatné. Spíš jsem si celý obraz skládal z toho, co jsem slyšel a co mi ostatní kolem říkali. Potom začali policajti studenty honit a mlátit. „Buď je to začátek něčeho nového, nebo je to konec českého národa a všichni se tady postřílíme,“ pomyslel jsem si. Byli jsme všichni velmi rozrušení. „Snad nám svatá Anežka nějak pomůže,“ říkali jsme si. Když jsme se rozcházeli, byl už pozdní večer a nejezdila žádná doprava. Tramvaje byly odstavené, takže jsem šel na Strahov, kde jsem měl přenocovat, pěšky. Potkával jsem lidi, kteří šli z druhého břehu Vltavy a vůbec netušili, co se na Národní třídě dělo. Druhý den ráno jsem odjížděl autobusem do Havlíčkova Brodu. Lidé už byli o všem informováni a svorně říkali: „To je konec režimu! Takhle to dál nejde, mlátit děti.“ Zprávy o zásahu na Národní třídě se dostaly už také do Brodu. Bylo obdivuhodné, jak rychle se mezi studenty i ostatními lidmi šířily.

Co se dělo přímo v Havlíčkově Brodě?

I tam vznikaly protestní skupiny a byla svolána demonstrace na náměstí. Zároveň vzniklo Občanské fórum, které tato shromáždění organizovalo a řídilo. V těch prvních dnech, kdy nebylo vůbec nic jisté, se do Občanského fóra ještě nehrnuli prospěcháři jako později, když už cítili novou příležitost ke kariéře. Na náměstí mluvili nejen představitelé OF, ale i zástupci různých organizací a také komunisté, kteří slibovali, že komunistická strana připravuje reformy a že to vlastně myslí dobře. Snažili se ještě na poslední chvíli zachránit situaci, ale takovým řečem už nikdo netleskal. Bylo samozřejmě ještě dost rozpačitých lidí, kteří se báli, že se situace opět zhorší, a někteří přitom s obavou vzpomínali na srpnové události roku 1968. Studenti, kteří v Brodě stávkovali, byli zase zastrašováni, že je vyhodí ze školy, ale celkově bych řekl, že národ povstal a dal režimu na vědomí, že končí. Zprávy z ostatních míst republiky dodávaly Broďákům odvahu, protože viděli, že se nestávkuje jen v Praze, ale po celé zemi. A když pak v Havlíčkově Brodě proběhla generální stávka, kterou vedl pozdější brodský starosta Tomáš Holenda, na náměstí se sešla už opravdu spousta lidí.

Listopadové události jste tedy prožíval v Brodě?

Převážně. V sobotu 25. listopadu 1989 se ve svatovítské katedrále konala děkovná pouť ke svaté Anežce, na kterou jsem jel. Bohoslužba se postupně změnila v mohutnou manifestaci víry, které se zúčastnili i všichni představení řádů. Kardinál Tomášek se tam znovu veřejně postavil na stranu národa a za celý revoluční proces. Po skončení poutě se lidé přesunuli na Letenskou pláň, kde proběhla mohutná demonstrace. Zúčastnilo se jí přes půl milionu lidí a poprvé ji přenášela i televize. Druhý den se demonstrace opakovala a myslím, že zlomila poslední pochybnosti – lidé najednou viděli přímo na televizní obrazovce, že s komunismem je konec. Na druhou letenskou manifestaci jsem se díval už v Brodě společně s doktorem Trnkou, který se při ní, chudák, strašně rozrušil. Velmi silným momentem bylo, když promluvil Václav Malý a modlil se před celým národem Otčenáš. A davy lidí na Letné s ním. Odpoledne jsem ještě někam šel, a když jsem se večer vracel, čekal na mě Trnkův syn: „Pane opate, pojďte k nám. Tatínkovi je velmi zle. Chce, abyste ho zaopatřil.“ A tak jsem vešel; primář Trnka ležel v posteli a svěřil se mi: „Víte, je mi moc špatně od srdce, asi umřu.“ Zaopatřil jsem ho a povídám: „Neboj se, zítra za tebou přijdu.“ Druhý den ráno ale zemřel. Tak ho ty listopadové události rozrušily, že to jeho srdce patrně nevydrželo.

Proti režimu se pozvedli studenti. Čekal jste takový čin zrovna od nich?

Nepřekvapilo mě to. Studenti bývali tradičně v čele podobných hnutí a jsou vždycky určitým předvojem lepší budoucnosti. Neměli za sebou zkušenost z roku 1968, kdy bylo něco podobného potlačeno, a možná také chtěli napravit to, co se jejich rodičům nepovedlo. Navíc se v těch listopadových dnech ukázali jako zralí lidé, kteří vědí, co chtějí a umějí toho dosáhnout nenásilnou cestou. Také v Havlíčkově Brodě byli nejaktivnější většinou studenti a mladí lidé.

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému