Rudolf Bultmann

30.3.2011

Německý luterský teolog Rudolf Bultmann (1884–1976) byl třicet let profesorem Nového zákona na univerzitě v Marburku. Stal se známým jako zastánce školy dějin forem (Formgeschichte) a jako tvůrce konceptu demytologizace, na kterém stojí jeho existenciální interpretace Nového zákona.

Byl synem luterského faráře. Teologii studoval v Tübingenu, Berlíně a Marburku. Ve své první vědecké práci se zabýval stylem listů apoštola Pavla. Osudovým místem pro něj byl Marburg, kde působil mezi lety 1921–1951 a kde se seznámil s Martinem Heideggerem a jeho existenciální filozofií. Bultmann byl členem vyznavačské církve. K jeho učitelům patřili například Hermann Gunkel nebo Johannes Weiss. Jako učitel ovlivnil řadu známých teologů a myslitelů 20. století (Hans Jonas, Ernst Käsemann, Günther Bornkamm nebo Hannah Arendtová).

Ať už zaujmeme k Bultmannovu dílu jakýkoli postoj, jeho knihy se četly, je pro ně typická velká akribie a ovlivnil celé generace evropských i amerických teologů. Dějiny synoptické tradice, vydané v roce 1921, zaujaly vědeckou obec minuciozním filologickým a textologickým rozborem evangelií. Vědecký přístup, který zde předvedl, uznávají dodnes i ti, kdo jeho interpretaci rozhodně odmítají. Od Bultmanna se také novozákonní badatelé věnují co nejpřesnějšímu určení dobového kontextu a poselství pro naši situaci (Sitz im Leben, „zasazení do života“). V roce 1941 vyšlo Janovo evangelium, velmi důkladný, ale také velmi rozporuplně přijatý, či spíše odmítnutý, výklad evangelia podle sv. Jana. V téže době publikoval i přednášku Nový zákon a mytologie, v níž prezentoval své pojetí demytologizace. Bultmann v zásadě odmítá, že by evangelia mohla být pokusem o objektivní popis událostí. Místo toho se zaměřuje na popis zkušenosti toho, kdo události vypráví. Evangelia sama jsou pro něj spíše narativní teologií: naukou podanou skrze příběhy. Ve svém pozdním díle Kérygma a mýtus (1953) učenec z Marburku důsledně rozlišuje mezi historickým Ježíšem a zvěstovaným Kristem, „Ježíšem dějin“ a „Kristem víry“, jako kdyby jedno nutně stálo proti druhému: ne zcela dohledatelné historické události proti kázání o Kristu nebo zázračné události proti nezázračným, ale stejně závažným Ježíšovým skutkům. Sledujeme tendenci vytěsňovat zdánlivě „neužitečné“ body křesťanské nauky (např. článek víry o Kristově preexistenci, zakotvený ve vyznání víry) na úkor existenciálně závažných bodů Ježíšova učení. „Mýtický obraz světa“ má podle Bultmanna potenci zatemnit dnešním lidem podstatné body Kristova učení, proto je třeba při výkladu Nového zákona věnovat úsilí očištění textu od těchto tzv. mytologických nánosů. – Bultmannova díla jsou vystavěna s velkou důkladností. Protestantským i katolickým kritikům trvalo dlouho, než se s Bultmannovými závěry poctivě vyrovnali a jeho závěry odmítli. Za přizpůsobování se lidským měřítkům byl Bultmann kritizován K. Barthem. Joseph Ratzinger věnuje Bultmannovi řadu postřehů jak v Úvodu do křesťanství, tak v janovské kapitole knihy Ježíš Nazaretský, napsané zčásti po jeho zvolení papežem. – Česky vyšly knihy: Ježíš Kristus a mytologie, Praha 1995; Dějiny a eschatologie, Praha 1994.

Pavel Mareš, redaktor KNA

RUDOLF BULTMANN A CO ZNAMENÁ DEMYTOLOGIZACE
(ukázka z knihy Teologické směry 20. století, Rosino Gibellini)

Rudolf Bultmann (1884–1976) pronesl uprostřed války, 6. června 1941, v Alpirsbachu ve Schwarzwaldu na setkání evangelické teologické společnosti příspěvek na téma Nový zákon a mytologie. Když byl záhy poté otištěn v bavorském Mnichově, otevřela se jedna z nejproslulejších teologických debat 20. století, která ve své horké fázi trvala více než deset let (1941–1952).

Autor příspěvku a programového spisu byl zkušený exegeta z Marburgu, o němž by mohly vyprávět teologické kroniky. Formovalo ho prostředí liberální teologie. Brzy přilnul k novému hnutí dialektické teologie, když k Barthovu překvapení příznivě recenzoval (1922) druhé vydání Listu Římanům. Se svou teologickou minulostí se pak vyrovnal v pojednání Liberální teologie a novější teologické hnutí (1924). Zde definitivně přisoudil svým učitelům teologie, že mluvili z člověka, a ne z Boha. Erich Dinkler dokázal na základě jednoho nevydaného Bultmannova dopisu z října 1921, jejž vlastnil a jenž byl adresován příteli Hansi von Soden, jeho pozdějšímu kolegovi z Marburgu, že se Bultmann odklonil od liberální teologie už před svým setkáním s Barthem a Gogartenem. V dopise vysvětloval svůj program pro novou orientaci liberálního časopisu Christliche Welt. Hlavní myšlenky tohoto programového dopisu z roku 1921 nalezly odezvu ve výše uvedené úvaze z roku 1924. Dinkler napsal: „Setkání s Barthem a Gogartenem pouze vyjasnila to, co již existovalo jako jeho vlastní otázka.“

Norman Perrin považuje Bultmanna za největšího novozákonního badatele 20. století. Dějiny synoptické tradice (1921) jsou velmi erudovanou prací, v níž se za použití „kritického radikalismu“ (André Malet) rekonstruuje formování synoptické tradice, počínaje předliterárními tradicemi, které mají svůj původ v živém kontextu (Sitz im Leben) prvních křesťanských komunit, až po redakční práci ustavení textu. Bultmann byl v této době už znám jako jeden z čelných představitelů novozákonní exegeze.

Některými pracemi, které patří do dialektického období 1925–1928, zvláště úvahami Problém teologické exegeze Nového zákona (1925), Význam „dialektické teologie“ pro novozákonní vědu (1928 – obě v roce 1933 zahrnuty do prvního dílu Věřit a pochopit /Glauben und Verstehen/) i krátkou, ale do hloubky pojatou úvahou Ježíš (1928), Bultmann vypracoval metodologické principy, které byly jasně vyhlášeny v Manifestu demytologizace z roku 1941.

Je třeba zdůraznit, že Bultmann během dvaceti let vypracoval čtyři různé vzájemně se doplňující redakce Manifestu demytologizace. Jde především o přednášku z roku 1941 Nový zákon a mytologie. V roce 1952 vydal marburský teolog úvahu O demytologizaci, kde zaujal postoj k hlavním proudům kritiky, které vyvstaly během desetiletí ohnivých debat i nevybíravých polemik. Bylo to právě v roce synody luterské evangelické církve ve Flensburgu, která zaujala oficiálně postoj proti demytologizaci. Bultmann předznamenává svou odpověď na amerických přednáškách v roce 1951 (kdy odchází do důchodu) pod názvem Ježíš Kristus a mytologie (publikováno v roce 1958); k tématu se vrací v krátké úvaze K problému demytologizace, kterou zaslal roku 1961 na první římské setkání věnované filozofii náboženství, organizované Enrikem Castellim. Manifest je programovým textem, do něhož biblista Bultmann přispěl otázkami, co skutečně říká Nový zákon dnešnímu člověku.

Bultmann je přesvědčen, že novozákonní diskurz (Starý zákon je ponechán stranou) jako celek, nikoli tedy jeho sekundární či marginální prvky, je mytologický. Jako takový je nepřijatelný pro dnešního člověka: „Není možné používat elektrické osvětlení nebo rádio, obracet se v případě nemoci k moderním medicínským a klinickým objevům, a zároveň věřit ve svět duchů a zázraků Nového zákona.“

Obraz světa (Weltbild), s nímž se pracuje v Novém zákoně, je mýtický, a je tudíž v rozporu s obrazem světa, jaký vytvořila moderní věda, zejména fyzikální teorie Alberta Einsteina či Maxe Plancka. Mýtus představuje svět na třech úrovních: země je uprostřed, otevřená jednak vůči výšinám a zásahům z horní, nebeské úrovně Boha a jeho andělů, jednak vůči podsvětí a zásahům z nižší, podsvětní úrovně pekla a ďáblů. Moderní věda naproti tomu vykládá běh světa podle jasně definovaných vztahů příčiny a následku a není ochotna připustit, že by běh světa mohl být „narušován nadpřirozenými silami“. Mýtické myšlení chápe osobní život člověka i život jako takový jako otevřené k zásahu mimosvětských sil, zatímco vědecké myšlení chápe svět a události jako uzavřené vůči zásahu mimosvětských mocností a člověka chápe jako jednotu, která přičítá sama sobě vlastní cítění, myšlení a vůli.

Poselství Nového zákona je vyjádřeno ve shodě se starověkým mýtickým obrazem světa mytologickou řečí: vtělení bytosti existující dříve než svět, smírná smrt, zmrtvýchvstání, sestoupení do pekel, nanebevstoupení, návrat na konci věků, eschatologie posledních událostí. „Má-li si přesto jazyk Nového zákona zachovat svou platnost, není jiné cesty než ho demytologizovat.“

Bultmann uznává, že termín demytologizace „je jistě neuspokojivý“, má však dvojí úkol. Je to jednak úkol negativní, tedy kritika světa, který se vyjadřuje v mýtech, následně i kritika mýtického obrazu světa, jak je vyjádřen v Bibli; jednak úkol pozitivní, tedy vysvětlení skutečného záměru mýtu, a tím i skutečného záměru Písma. Oba úkoly – kritika i vysvětlení – se protínají v hermeneutickém úkolu čili interpretaci. Demytologizace neznamená vytvářet řezy či výběr uvnitř Nového zákona, protože mýtický obraz světa je oním a priori, jež rámuje vnitřní obsah a rozvíjí vnitřní poselství, jak vyplývá z klíčových slov novozákonní teologie, jež jsou uvedena výše. Liberální teologie hodlala demytologizovat tím, že mýtus, oddělený jako slupka od trvalého jádra etických „tvrzení“, vyloučí. Demytologizovat však znamená vykládat, přesněji řečeno nabídnout antropologickou, nejlépe existenciální, interpretaci novozákonních výroků, takže se mimo jakékoli mytologické obrazy zdůrazní eschatologické, to jest rozhodné a definitivní slovo, jež Bůh pronesl v Ježíši Kristu. Tak se dostává do hry nesrovnatelná možnost autentické existence, kterou tato interpretace obsahuje pro člověka, a to i pro naše současníky.

Program demytologizace není žádným snadným receptem, který nám problémy zjednoduší. Vyžaduje hlubokou znalost a každodenní církevní práci: „Spočívá v těžkém a rozsáhlém úkolu, který nemůže nést jedinec, ale vyžaduje mnoho času a energii generací teologů.“ Bultmann v témže roce, v němž proslovil svou slavnou přednášku, publikoval svůj nejoblíbenější text věnovaný novozákonní problematice, Janovo evangelium (1941), doplněný později Teologií Nového zákona (1953). Tato dvě významná díla biblické vědy aplikují rozsáhlým způsobem metodologická kritéria vypracovaná ve dvacátých letech a teoreticky zformulovaná v Manifestu roku 1941.

Bultmann proslovil svou naprosto zásadní přednášku uprostřed válečné vřavy, ohlas na ni byl tudíž nepatrný, hned po válce se ale program demytologizace stal středem divoké a dlouhotrvající rozepře. Mezi prvními, kdo se do tohoto sporu zapojili, je třeba zmínit alsaského teologa Oscara Cullmanna s jeho hojně čteným dílem Kristus a čas (1946), kde nepřímo odpovídá Bultmannovi tím, že vychází z linií teologie dějin spásy. Protibultmannovský záměr díla Cullmann vyjadřuje v pozoruhodné předmluvě ke třetímu vydání díla Kristus a čas z roku 1962. Solidní diskusní materiál lze nalézt rovněž v pěti dílech hamburské řady Kérygma a mýtus, vydávané Hansem Wernerem Bartschem (1. díl 1948, 2. díl 1952 s odpovědí Bultmanna jeho kritikům, 3. díl 1954 s příspěvky filozofů, mezi nimiž byl i Karl Jaspers, a s Bultmannovou replikou adresovanou Jaspersovi, 4. díl 1955 s ekumenickou diskusí, 5. díl 1955 s příspěvky katolických teologů). Karl Barth přišel roku 1952 se spisem Rudolf Bultmann: pokus o jeho pochopení. Následujícího roku vešel na diskusní pole Gogarten se stručným, ale hutným dílkem Demytologizace a církev (1953), s obranou Bultmanna vůči antidemytologizační pozici synodu luterské evangelické církve ve Flensburgu (1952). V roce 1953 se bultmannovská škola štěpí.

Kritika přiřkla Bultmannovi, že demytologizoval to, co demytologizovat nelze, totiž historická fakta (Cullmann). Katolická kritika se v podstatě držela této linie: podle ní kompromitoval pochopení novozákonního poselství z důvodu předsudků heideggerovského typu, které působí jako „svěrací kazajka“ (Barth), absolutizoval Weltbild moderní vědy a pracoval s diskutabilním osvícenským pojetím mýtu, které ho diskvalifikuje jako partnera (Jaspers).

Podrobný výklad k dalším aspektům díla tohoto autora najdete v druhé kapitole knihy Rosina Gibelliniho Teologické směry 20. století.

Rudolfem Bultmannem a jeho myšlenkovými podněty se zabývá:

Papežská biblická komise v dokumentu Výklad Bible v církvi:
– I. kapitola, A. Historicko-kritická metoda
Papežská biblická komise v dokumentu Bible a christologie:
– kap. 1.1.8: Existenciální interpretace Ježíše Krista
G. L. Müller v učebním textu Dogmatika pro studium a pastoraci:
– 5. kapitola: Christologie; podkapitola Objevení kérygmatu o Kristu
Ctirad V. Pospíšil v knize Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel:
– 5. kapitola, poměr mezi soteriologií a christologií, odkaz na Rudolfa Bultmanna a Paula Tillicha
Joseph Ratzinger v díle Úvod do křesťanství:
– Druhá část, 1. kapitola, kapitola Dilema moderní teologie: Ježíš, nebo Kristus?
Joseph Ratzinger - Benedikt XVI. v textu Ježíš Nazaretský:
– 8. kapitola, Velké obrazy Janova evangelia, janovská otázka a její nové řešení v 70. a 80. letech
Francis J. Moloney v exegetickém komentáři Evangelium podle Jana (edice Sacra Pagina)
Mezinárodní teologická komise v dokumentu „Některé otázky týkající se teologie vykoupení“ z roku 1995