Řečené lze dobře vyčíst na příběhu vnitřního zrání apoštola Petra. Ještě před zajetím Krista byl ústy ochoten jít za ním i do vězení, i na smrt, ale nakonec jej zapřel před zvědavou služkou a nedošel ani na Golgotu. Hořce toho později litoval. A když se mu Ježíš po svém zmrtvýchvstání dal poznat, nastává mezi nimi zvláštní dialog. V něm jakoby pokračuje Petrův růst v autentičnosti, který začal bolestným selháním, jehož se u sebe nenadál. více

Před lety jsem byla v jednom modlitebním shromáždění svědkem zvláštní situace. Bylo tam kolem stovky lidí. Jak bývá zvykem, společná modlitba začala zpěvem písní k Boží chvále a měla pokračovat spontánními modlitbami účastníků. Jakmile však utichly kytary a zpěv, modlitba zvláštně „drhla“. Většinou se na dlouhou chvíli rozhostilo napjaté ticho, a když už to někdo z vedoucích nemohl vydržet, vyslovil krátkou modlitbu nebo dal znamení hudebníkům, aby zazněla další píseň. více

My, co na pobřežích máváme kapesníky na rozloučenou těm, kdo odjíždějí do dalekých krajů, si neuvědomujeme, že jsme naloděni na největší loď světa: na loď jménem Církev. Jsme jako slepí, hluší a chromí námořníci. více

Nyní se dostáváme k naději. Zatímco víra je znalost, naděje je očekávání. Víra nechává poznat Boží hlubiny, naděje probudí touhu vydat se k nim. A Bůh, který stojí na počátku víry jako světlo, je i počátkem naděje, jako posila. V patnácté kapitole knihy Genesis se říká: „Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: »Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá odměna je převeliká, merces tua magna nimis«“ (Gn 15,1). Tento ohromující text teologové rádi označují jako výchozí i cílový moment naší naděje. Cílem, účelem teologální ctnosti naděje je – ač to zní jako čiré bláznovství – vstoupit do samého Boha a jeho slávy. „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal“ (Jan 17,24). „Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, (…) radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu“ (Mt 5,11). „Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem“ (Mt 25,23). více

Jednoho dne na mne zaútočil duch zoufalství; zdálo se mi, že Bůh mne definitivně odvrhnul a že už pro mne není spása. A v duši jsem jasně cítil, jako bych se nacházel blízko věčnému zatracení a Bůh byl ke mně nelítostný a nedosažitelný. více

Pravý rozdíl mezi pohanstvím a křesťanstvím je dokonale shrnut v rozdílu mezi pohanskými neboli přirozenými ctnostmi a oněmi třemi křesťanskými ctnostmi, jež církev katolická nazývá ctnostmi teologálními. více

Zvláštní ctnost, tahle naděje, zvláštní tajemství… Není jen jednou z ostatních ctností. Je to ctnost jdoucí proti ostatním ctnostem. více

Já, Pavel, vězeň pro Kristovo jméno, bych vás rád zpravil o souženích, která na mě každý den doléhají, abyste zapáleni Boží láskou spolu se mnou chválili Boha: Jeho milosrdenství trvá na věky. více

Já o studnici vím, jež vody rozlévá i v temné noci. více

A potom Pán otevřel můj duchovní zrak a ukázal mi mou duši, nacházející se uprostřed mého srdce. Viděla jsem ji tak prostornou, jako by to bylo celé království… vypadala jako nádherné město. Uprostřed toho města sedí náš Pán Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk, pohledný a vysoké postavy, vznešený, nejvyšší Pán… Sedí uprostřed duše vzpřímeně, pokojně a klidně, a přitom řídí a střeží nebesa i zemi a všechno, co jest. Jeho lidství i božství klidně sedí, zatímco božství vládne nade vším, bez jakéhokoli nástroje nebo úsilí. Moje duše je požehnaně naplněna jeho božstvím, nejvyšší mocí, nejvyšší moudrostí a nejvyšším dobrem. více

více

Pokud se budeš opravdu modlit, vznikne v tobě hluboký pocit důvěry. Budou tě provázet andělé, kteří ti odhalí smysl všeho stvoření. (Evagrius, Modlitba 80) více

Na cestě duchovním životem nejsme odkázáni jen na sebe. Můžeme čerpat z bohatých zdrojů, jež nám nabízí křesťanská tradice, především spisy starých mnichů. Nesnaží se teoretizovat, nýbrž zrcadlí své osobní zkušenosti tak, jak je prožívali ve vztazích k Bohu a k sobě navzájem. více

"Můj synu, obdělej denně jenom tolik půdy, kolik pokryje tvé tělo když ležíš. Kousek po kousku tak budeš pokračovat kupředu a nebudeš malomyslný." Když to mladík slyšel, řídil se podle toho a v krátké době bylo pole vypleto a obděláno. Bratře, dělej to také tak. Pracuj pozvolna a nebudeš klesat na mysli. (Apo 1. 151) více

P. Jan Zemánek, CSsR byl 28. října 2007, oceněn medailí za zásluhy o stát. Narodil se 23. ledna 1925 v Drslavicích u Uherského Brodu, vstoupil do kongregace redemptoristů a 20. listopadu 1949 byl vysvěcen na kněze. Po likvidaci klášterů v roce 1950 byl nejprve v soustřeďovacím táboře v Králíkách a poté nastoupil vojenskou službu u PTP. Následovala léta manuální práce a věznění. Až od r. 1969 mohl působit v pastoraci. Po roce 1989 se stal provinciálem a velmi se zasloužil o rozvoj kongregace. více

více

Spiritualita pouštních otců, žijících v době mezi třetím a šestým stoletím po Kristu, nám při prvním setkání může připadat vzdálená. Seznámíme-li se však s ní blíže, objevíme její aktuálnost. více

V oblasti milostných vztahů se prověřují rozdíly v chování a psychologii chlapců a dívek. více

Modlitba zahání smutek a skleslost. (Evargius, Modlitba 16) Evagrius popisuje nejen namáhavou cestu vedoucí k modlitbě nerušené různými myšlenkami, emocemi, potřebami a starostmi. Často se zmiňuje i o jejím blahodárném účinku na duši člověka. Modlitba zaplašuje smutek a rozptyluje sklíčenost. V dnešní době trpí řada lidí depresí. Zbavit se jí snaží pomocí léků, anebo podstupují různé terapie. Mniši spatřují přirozenou terapii duše v modlitbě. Kdo se modlí, ten bude ze svých smutků uzdraven. více

Otevři své srdce lásce Jednoho dne je to tu! To je přece "on"! To je přece "ona"! Cítíš v sobě jeho silnou přítomnost. Nemůžeš si to nějak rozumně vysvětlit! Ale ano, je to tak! Někdy to může člověka dokonale vyděsit. Ptá se sám sebe: "Co mám dělat? Je to pro mě úplně nová situace! Jak mu to mám naznačit? Abych ho (ji) podnítila k náznaku, k ozvěně! Cítí vůbec to, co já? Jak si ho (ji) mám získat? ..." více

Při stavbě Afrodítina chrámu za Hadriana (r. 135 po Kr.) byl celý prostor kolem Golgoty zasypán mohutnou navážkou, a vzpomínka na jeskyni zanikla. Při stavbě chrámu Božího hrobu bylo zapotřebí rozsáhlých odklizovacích prací, aby se odkryl původní skalní základ. Eusebios píše: "Sotva byl vydán císařův příkaz, bylo také ihned zcela zničeno odshora dolů dílo klamu [chrám Afroditin]... více

více

Nedávno mne zaujal rozhovor Jeana Guittona s J.-J. Antierem v předmluvě jedné z Guittonovych knih, nazvané Kniha moudrosti a znovunalezenych ctností. Možná není bez významu dodat, že se jedná se o poslední knihu velkého myslitele, který odešel roku 1999 k Pánu. více

Večerní mše sv. na památku Večeře Páně více

Kde se nacházelo místo zvané "Golgota" nebo také nazývané Calvaria, či Lebka? Podle římského a židovského práva se popravy směly vykonávat jen za městem. více

"Uvolnit sexuální touhu ve světě, kde všechno končí smrtí, kde Boha zavrhují, je jako vypustit šelmu rozlícenou lačností po kořisti." (Olivier Clément) více

Evangelisté nazývají místo, kde byl Ježíš odsouzen, výslovně "prétorium". V českém ekumenickém překladu: "místodržitelský dvůr" u Marka (15,16), "místodržitelství" u Matouše (27,27) a "místodržitelský palác" u Jana (18,28.33; 19,9), což může v souvislostech znamenat pouze úřední sídlo římského prokurátora. více

Milý Poncie Piláte, mnohým nejsi sympatický, kvůli tomu historickému umývání rukou. více

Otec Poimen řekl: "Zachová-li člověk řád, nedostane se do zmatků." (Apo 741) více

Jeden bratr položil otci Agathonovi otázku ohledně smilstva. Dostalo se mu vysvětlení: "Nuže, předlož svou obtíž Bohu a nalezneš klid." (Apo 103) více

Milý Petře, když ti píšu, myslím znovu na onen večer, kdy stál Ježíš před soudem a byl pak odsouzen k smrti a ty ses na dvoře ohříval u ohně. Tam jsi ho zapřel. více

Protože je Ježíšovo utrpení i smrt dílem samého Boha, jde zároveň o tajemství, jež svým rozjímáním nelze nikdy beze zbytku proniknout. Můžeme pouze zachytit, či spíše vycítit jeho určité aspekty. V rozjímání o utrpení Božího Syna bychom vždycky měli mít na paměti to, že jeho posledním slovem je zmrtvýchvstání. Mezi utrpením a zmrtvýchvstáním existuje úzké spojení. více

Slovo agrese se u mnoha lidí setkává především s odmítnutím a odporem. Rostoucí násilí ve veřejném i soukromém životě, náboženské války, vyvražďování národů po celém světě spojují pojmy agrese a agresivity s násilností a brutalitou. více

Trpěl pod Ponciem Pilátem, ukřižován umřel i pohřben jest; sestoupil do pekel Evangelium přináší jako slova umírajícího Ježíše výkřik žalmu 22: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mk 15, 34 = Mt 27,46). Toto zvolání vyjadřuje Ježíšovu opuštěnost na kříži, jež se stala kamenem úrazu křesťanské interpretace tajemství Velkého pátku a středem různých "teologií Božího utrpení", snažících se v hlubokém poznání Ukřižovaného najít základní smysl utrpení světa. více

"Zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl." (Lk 7,30) Není to tak dávno, kdy mi začalo docházet, jak závažným tématem je lenost. Byly doby, kdy jsem ji běžně zařazovala do katalogu svých hříchů pro svátost smíření jen jako neškodnou vycpávku. Dnes bych řekla, že lenost je jednou z nejzávažnějších neřestí. Z nejzávažnějších proto, protože je schopna sama o sobě zablokovat člověka ve vyvoji, v tom obyčejně lidském i v duchovním, zmařit celý potenciál Božího obdarování, které si s sebou nese každý člověk. více

Kde byl dům s místností, v níž Ježíš slavil s Dvanácti velikonoční večeři Nové smlouvy? Je pochopitelné, že budoucí pokolení jevila o toto místo velký zájem. Ježíš však chtěl místo, kde bylo večeřadlo, utajit záměrně. To se mu podařilo. Dům, kde Ježíš slavil se svými učedníky velikonoční večeři, zůstává v tajuplné temnotě. U evangelistů marně hledáme nějakou narážku na to, kde vlastně dům byl. Ježíšův příkaz: "Když vejdete do města, potkáte člověka, který nese džbán vody" (L 22,10) nás přivádí do okolí rybníka Šíloach, z něhož se musela čerpat voda pro velikonoční večeři. více

Každý den jsme se modlili v kapli křížovou cestu. Střídali jsme se ve vedení této pobožnosti. Nadešel osudný pátek, kdy přišla řada na mne. Byla to křížová cesta podle vzoru sv. Alfonse, našeho zakladatele. Došel jsem ke dvanáctému zastavení: Pán Ježíš umírá na kříži. Nastala chvilka tichého rozjímání před umučeným Kristem. Bylo to v červenci, ve tři hodiny odpoledne. Všichni jsme klečeli a v kapli bylo mimořádné ticho. Okno na střechu bylo otevřené. Vtom nečekaně zakokrhal kohout tak nahlas a tak svobodně, až nám zaléhaly uši. Bylo to příliš pro naši bránici - všichni jsme propukli v nehorázný smích. Málem jsme se váleli po zemi, nemohli jsme se přemoci. více

Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti.(Jan 13,1) Pro mne k exerciciím patří, abych v nich rozjímal o největším tajemství lásky, které nám Kristus dal, o tajemství eucharistie. Za klíč k eucharistii jsem vybral první verš 13. kapitoly Janova evangelia: "Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k otci; miloval své, kteří jsou ve světě a prokázal svou lásku k nim měrou nejvyšší." více

Říkejme jim třeba otec Petr a otec Pavel. Dva kněží, kteří si užili své v kriminálech, kterými prošli i přes svůj věk. Nikdy ovšem nebyli ochotni se ohnout. Proč také a před kým, a tak je komunisté nešetřili. Nakonec se přece jenom dostali nejen z vězení, ale i na opuštěné fary ve zdevastovaném pohraničí. Věřící zde téměř nebyli, a tak zde "nebylo co zkazit", domnívali se mocipáni. Ale protože kněžím se nesmí nikdy moc věřit, jakýsi člověk jménem Posedlo měl za úkol v té oblasti na ně dohlédnout, návštěvy prověřit, doručovanou poštu okem skouknout - člověk nikdy neví. více