Jako mladý kněz jsem byl v době komunistické normalizace poslán do Českého Krumlova. Měl jsem obavy ze Státní bezpečnosti, ale skutečnost předčila všechny mé představy. Naivně jsem se domníval, že když nebudu příliš vyčnívat, estébáci si mě nevšimnou. Opak byl pravdou. Byl jsem tu více na očích. Poprvé mě dotyční pánové navštívili ve středu 1. dubna 1975. Přišli bez ohlášení dopoledne a po zaklepání vstoupili do farní kanceláře. Strávil jsem s nimi hodinu. Slibovali, že mohu být jmenován vikářem. Na to jsem jim řekl, že už vikářem jsem. Zarazilo je to, neměli nejnovější informace, ale nenechali se zviklat a dále slibovali i vyšší církevní posty. Začal jsem být ostražitý. Pochopil jsem, kam směřují. Velmi brzy mi nabídli, abych s nimi podepsal spolupráci. více

Život v lágru ukázal, že člověk může "žít jinak“. Existuje dost příkladů, často heroických, které prokázaly, že se třeba apatie nebo podrážděnost potlačit dá. Že existuje zbytek duchovní svobody, svobodného postoje našeho „já“ k okolí dokonce i v této zdánlivě absolutně vnucené situaci. Kdo z těch, kteří prožili koncentrační tábor, by nemohl vyprávět o lidech, kteří chodili po apelplacech nebo po ubikacích a rozdávali tu dobré slovo, tu poslední sousto chleba? více

Když bylo v Lidicích zahájeno vyvádění všech obyvatel z domů, byl v každé skupině vojáků byl vždy jeden, který uměl česky. Všechny probudili, vyzvali obyvatele, aby si vzali s sebou veškeré doklady, peníze, šperky a vkladní knížky. Lidičtí měli být ještě před smrtí o vše okradeni. „Budete evakuováni, vemte si jídlo na dva dny, vrátíte se“, uklidňovali všechny. Lidice se postupně rozsvěcovaly. Poznávací znamení. V domě, odkud již byli všichni obyvatelé odvedeni, se rozsvítilo. Některé rodiny rozdělovali již poté, co opustily dům. Ženy s dětmi odváděli do školy a na Horákův statek přiváděli jen muže. více

Nikde v Bibli není ani nejmenší náznak, že by peníze byly něco špatného. Ježíš nikdy nic takového neřekl. Řekl však, že peníze jsou tím nejsilnějším, co se snaží uchvátit naše srdce. Také řekl, že má-li někdo velké bohatství, může mu to bránit ve vstupu do jeho království. Nikdy však neprohlásil, že by peníze byly zlo nebo něco, čemu je třeba se vyhnout. Ve skutečnosti byly peníze častým tématem jeho kázání. více

Pro nezasvěcené lidi je dosti překvapivé, že v koncentračním táboře existovalo něco takového jako humor. Sice spíše jen v náznacích a jen na několik vteřin nebo minut, ale existoval. Také humor je totiž zbraní duše v boji o přežití. O mimořádně pozitivní roli humoru v lidském životě se ví. Humor dovede vytvořit odstup a postavit člověka nad situaci, třebas jen na pár vteřin. více

I když jsou peníze pro zajištění našich farností a pastorační služby peníze zásadní, musíme být stále ve střehu, aby v našem úsilí nešlo pouze o peníze. Sloužíme Bohu, který je vlastníkem všeho. Všechno mu patří. Jednoho dne to každému bude zřejmé. více

Láska a manželství jsou velice důležitou součástí života mnoha lidí. Láska potřebuje také rozum a zkušenost, přestože jen málokdo si do svých vztahů nechá mluvit. Pak může pomoci moudrost předků, vyjádřená v příslovích. O lásce a manželství najdeme hojně přísloví snad ve všech kulturách. více

Zdravě provokativní kniha o výbušném tématu: peníze ve farnostech.Autoři mapují přerod jedné americké katolické farnosti z finančně strádajícího společenství ve fungující a dlouhodobě se rozrůstající farnost. To, k čemu dospěli, se dá shrnout jednoduše: finanční zdraví farnosti odráží duchovní rozpoložení společenství. „Finanční krize, s níž se katolická církev potýká, je více než pouhý problém peněz. Je symptomem mnohem hlubšího problému: úpadku společenství a nejasnosti v otázce smyslu. Chce-li církev vybrat více peněz, musí se zlepšit v tom, jak být církví.“ více

V naší ulici se už víc než půl roku opravuje vodovod a kanalizace. Každý den ráno nás budí hluk sbíječek a kompresorů, pod okny nám burácejí motory těžkých náklaďáků, okna pokrývá každý den nová vrstva narůžovělého prachu. Když dělníci udusávají povrch zahrnutého výkopu těžkým bucharem, drnčí okna i na opačné straně domu, vlastně se nám otřásá celý byt. Okny do ulice vůbec nemůžeme větrat, dokonce ani když se večer už nepracuje, protože sebelehčí vánek zdvihá oblaka prachu. Fakt mě to štve. více

Stárnu, bolí mě klouby a už toho fyzicky tolik nezvládnu. Když chvíli dělám s lopatou nebo krumpáčem, tak mám pak problém zvednout ruku. Přesto chci být stále tvůrčí silou v tom, co tady děláme. A má to i evangelizační rovinu – farář je někdo, který něco dělá a pomáhá. Mnozí lidé nerozumí tomu, co dělám v kostele. Ale práci s bagrem rozumí. Je to i téma, přes které se ke mně dostávají lidé, kteří by jinak za knězem nepřišli. Můžu pro ně být najednou srozumitelnější. více

Všimli jste si někdy, že většina bývalých katolíků odcházejících do jiných církevních společenství si vybírá takové církve, které od nich očekávají víc než ta, kterou opouštějí? Je to v rozporu s tím, co bychom čekali, především tváří v tvář sekulární kritice, která nás v jednom kuse přesvědčuje, že klíčem k přilákání lidí do kostela je mít minimální požadavky a očekávání. Zdravé a rostoucí církve ale mají v očekávání od svých členů jasno a nebojí se o tom mluvit. více

Událostí roku 1912 bylo v církvi konání Mezinárodního eucharistického sjezdu. Sjezdy se konaly jednou za čtyři roky a tentokrát padla volba na Vídeň. Pozvánka přišla i do Lidic. Josef Štemberka byl velmi zklamán, když se z farnosti nikdo nepřihlásil. Krádeže v obci, špatné chování mládeže i pokrytecký postoj některých farníků k víře, to vše svěřoval svým modlitbám a cítil, jak potřebné by bylo zvláště pro některé mladé účastnit se této akce. Lidický farář věděl o důležitosti této akce a apeloval na farníky, aby se přihlásili. Marně. Nakonec na kongres odjel sám. více

Duch nám ukazuje nové věci prostřednictvím toho, co církev nazývá „znamení časů“.
Jejich rozpoznávání nám umožňuje porozumět změnám.
Když události nebo trendy vykládáme a modlíme se nad nimi ve světle evangelia,
můžeme odhalit pohyby, které odrážejí hodnoty Božího království, nebo jejich opak. více

„Copak jsem já strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9).
Skončila sobotní podvečerní mše a já jsem si cestou od kostelních dveří zpět do sakristie povšiml mladé ženy, která osamoceně seděla v lavici. Zdálo se, že je rozrušená. Když jsem se v sakristii převlékl a chtěl jít domů, ještě pořád tam byla. Došel jsem k ní, posadil se vedle a čekal. Po nějaké době zvedla hlavu a začala vyprávět svůj příběh. více

Předem, již na Zelený čtvrtek, dává Ježíš apoštolům to, co uskuteční svou smrtí na kříži na Velký pátek a svým vzkříšením třetího dne mocí Otce a Ducha, který promění jeho tělo smrtelné v tělo oslavené. Když my dnes slavíme eucharistii, konáme to, co Ježíš konal před svým utrpením, a používáme stejná gesta, říkáme stejná slova, sledujeme stejný pohyb jeho modlitby. Ale nespokojujeme se s tím, že bychom je opakovali mechanicky nebo snad magickým způsobem. Jestliže to dnes, tedy po jeho utrpení, můžeme a musíme konat, je to proto, že Kristus prožil skutečnost svého utrpení, je to díky jeho utrpení, k němuž jsme připojeni a máme tak podíl na jeho vzkříšení. více

Mnoho lidí dnes podléhá pokušení ctižádosti. Díky kariérnímu postupu se dopracovali určité mocenské pozice. Dali se uchvátit mocí. Začínají ponižovat ostatní, jen aby se mohli slunit ve vlastní velikosti. Nikdy nejsou schopni se spokojit s tím, co mají. Nemají dost peněz, bohatství, moci ani vlivu. V takovéto vnitřní nadutosti začnou být slepí k ostatním a vidí výhradně vlastní touhu po moci, uznání a obdivu, touhu být pokládán za výjimečného. Takovýto postoj je ovšem často uvrhne do izolace a jednoho dne sami bolestně zakusí svou křehkost. více

Životní zkouška je záležitostí krátkého času,
ale je jí možné rozumět jen v souvislosti s celým životem a jeho směřováním.
To jsem si znovu uvědomil v minulých týdnech, když přišel covid.
Viděl jsem, že nejsem schopen se postarat vůbec o nic,
že se vysoké ideály zužovaly...
Viděl jsem, že si nejen nemohu dělat žádný plán,
ale že nemůžu udělat v životě už vůbec nic,
protože všechno je mi vzato z rukou
a brzy může být konec.
více

Každou neděli vcházíme do kostela, abychom se účastnili mše. Chodíme tam stejně často, jako donedávna chodívali někteří do kina. A přesto: v kostele zůstává „program“, nehledě na různé obměny, k nimž v průběhu staletí došlo, pořád stejný. Nakonec si proto musíme položit otázku: proč je průběh liturgie v zásadě neměnný? více

Kromě mnoha problémů dnešní doby existuje ještě jeden závažný problém: zneužívání sítí. Kolik lidí je dnes vystaveno stresům, zmatkům a depresím, které vyvolávají nejrůznější poplašné zprávy, nebo cílené vydírání anonymů ať už za účelem pomstít se někomu nebo si z někoho jen tak vystřelit. Připomenu výrok Alberta Einsteina: „Děsím se doby, kdy nás technologie přemůže. Potom z nás vyroste generace idiotů.“ Technický pokrok jako takový samozřejmě zavrhnout nemůžeme. více

Když jsem v jednadvaceti letech vážně onemocněl, poprvé jsem zažil omezení, bolest a osamocení. Změnilo to můj pohled na život. Několik měsíců jsem nevěděl, kdo jsem a zdali budu žít, anebo zemřu. Ani lékaři netušili, jestli to zvládnu. Vzpomínám si, jak jsem objímal matku a říkal: „Prostě mi řekni, jestli umřu.“ Připravoval jsem se na kněžství ve druhém ročníku diecézního semináře v Buenos Aires. více

S Písmem jsem si prošel už dlouhou cestu. Občas mě oslovovalo, ale nepředstavovalo pro mě „nic víc“ než zdroj pouček a informací. Pak jsem se přihlásil na seminář o křesťanském životě. Na konci byla společná modlitba, kdy jsme měli možnost odevzdat svůj život Ježíši. Jako nadšený mladý člověk jsem „se nezdráhal“ a dal jsem všechno, celý svůj život. Nebál jsem se, protože jsem „nějak tušil“, že Pán je opravdu dobrý a nezkazí mi život. Při té modlitbě jsem neprožil nic zvláštního. Ale přišlo to až pak… více

V těchto těžkých časech čerpám naději z posledních Ježíšových slov zaznamenaných v Matoušově evangeliu: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20). Nejsme sami. Proto se nemusíme bát sestoupit do temné noci problémů a utrpení. Víme, že všechny odpovědi nemáme připravené a úhledně zabalené, a přece věříme, že nám Pán otevře dveře, o jejichž existenci jsme neměli ani ponětí. více

Nevím, jak začít číst Bibli! Na to je nejlepší rada: Nějak vůbec začít. A jít – cestou se pak vychytají chyby. Mnohým se osvědčilo číst biblické texty ze mše příslušného dne nebo následující neděle. Tyto texty mají tu výhodu, že jsou relativně srozumitelné a obsažné, tj. použitelné pro náš život (na rozdíl třeba od těžších starozákonních textů s rodokmeny či liturgickými předpisy). Navíc pokud budeme pracovat s těmito texty, budeme neseni vědomím, že nejsme sami, protože nad nimi spolu s námi prodlévá celá církev po celém světě. více

Narodili jsme se jako milovaní tvorové našeho Stvořitele, Boha lásky. Patříme Bohu i jeden druhému a jsme součástí stvoření. A z tohoto vědomí, uchopeného srdcem, pak má pramenit naše vzájemná láska, kterou si nelze zasloužit ani koupit, protože všechno, čím jsme a co máme, je nezasloužený dar. Jak jsme se mohli nechat přesvědčit o opaku? více

Co je to křest?
Pouhý obřad?
Uvítání dítěte?
Pokračování v rodinné tradici?
Naplnění přání prarodičů?
To všechno může být také, znamená ale mnohem více.
více

Věříme sice v Boží prozřetelnost, ale mnohdy žijeme, jako bychom věřili v náhodu. Odtud pocházejí naše zmatky či chybná pasivita. Děláme denně mnoho věcí, které jsme si sami nevybrali: někým jiným zadaná práce, nutné kontakty, anonymní klienti, nezáživné služební cesty. A přitom přemýšlíme, jak užitečněji bychom náš život mohli žít. více

Ten mocný táta, který mi doma jen před několika měsíci řekl, že jsem ostuda rodiny, a pak mě přimáčkl k podlaze, popadl nůžky a násilím mi ostříhal moje hippie vlasy. Teď mi něžně šeptal slova lásky, odpuštění a přijetí. Byl jsem sice kvůli drogám v jakési mlze, ale jeho slova se zanořila hluboko do mé duše. „Synku, miluju tě.“ více

Patří k řádu života, že na tomto světě jako tvorové jsme mimo jiné formováni těmi, kteří byli před námi. Jedna věc je Boží tvůrčí záměr s každým z nás dávno předtím, než jsme byli stvořeni. Toto tvůrčí dílo Stvořitelem započaté bylo svěřeno rodičům, předkům a okolnímu světu. To je ono tajemství svobodné vůle. Nejde o to, z něčeho vinit rodiče a předky, ale souvisí to s tím, čemu říkáme condicio humana, existenční podmínky a okolnosti lidského života, s lidskou narušeností. Kdyby nebylo prvotního hříchu, Adam a Eva by asi vychovali Kaina jinak, než aby Abela zabil. I tak má ale Abel prostor pro osobní rozhodnutí, pro uplatnění své vůle, byť je toto rozhodování ztíženo. více

To je běh na dlouhou trať a do mnoha stran. Působení diecézního kněze je neuvěřitelně široké a dobrý kněz se učí a zraje až do smrti. Navíc, fakulta a seminář nejsou „vyšším ministrantským kurzem“, že by se tu absolvent hlavně „vyučil dělat faráře“. Děje se zde něco mnohem důležitějšího: mysl a srdce se vydávají na cestu jako Abrahám, aby člověk znal Boha více zblízka a dozrál k určité vnitřní podobě (forma mentis) – totiž podobě Krista, služebníka Boha i lidí. Bez toho by nemohl být dobrým knězem, i kdyby „uměl dělat faráře“. A naopak, s podobou Krista v sobě se dokáže v budoucnosti pokorně naučit všemu, co bude potřebovat.

Samozřejmě že fakulta zajišťuje některé pastoračně zaměřené kurzy a vybaví budoucí kněze teoretickým poučením, my v seminární komunitě se pak snažíme je spíše v základních dovednostech „vycvičit“: pro liturgickou, kazatelskou, zpovědnickou i pastýřskou službu. Důležitý je ovšem jáhenský rok i některé praxe už během studia, kdy jsou bohoslovci „hozeni“ do farního provozu a mohou okoukat leccos z farářského „ř... více

Během tuhých bojů v Itálii v roce 1943 jsem jeden večer dole v údolí objevil velkou budovu. Myslel jsem si, že by to mohl být klášter. Druhého dne jsem chtěl zase jednou jít na mši, protože byl svátek Narození Panny Marie. Jako rotný jsem bez problému dostal propustku. Na cestu jsem se vydal okolo páté ráno a skoro hodinu jsem se plahočil přes zídky vinic a přecházel terasy políček. Po chvíli se ke mně připojil velký vlčák. Nakonec jsem dorazil k zahradní zdi ze zadní strany kláštera. Táhla se asi dvě stě metrů a byla tak vysoká, že se nedalo nahlédnout dovnitř. A branka nikde. Napadlo mě, že tady asi žijí v odloučení trapisté. Když jsem zahnul za roh, ocitl jsem se na náměstí před nevelkým kostelem. Zabouchal jsem na bránu vedle kostela, která vedla do kláštera. Brána se otevřela a v ní stál bratr fortnýř v dominikánském hábitu. Když spatřil německého vojáka, couvl. Uklidnil jsem ho a zeptal se, zda bych mohl ke zpovědi a na mši svatou. Nedůvěřivě mě pustil dovnitř a zavedl mě do sakristie, kam po chvíli vešel starý kněz a divil se, že vidí německého vojáka, který se chce vyzpoví... více

Bůh miluje naši nepatrnost. Jeho milosrdenství nemá konce.
Hospodin je shovívavý a plný lásky.
Vybral svůj lid ne proto, že byl velký a mocný,
ale proto, že byl ze všech nejmenší a nejubožejší více

Jedním z největších problémů dneška je postoj: urvat od života, co se dá, často bez ohledu na své zdraví, na druhé, na okolí. Středem všeho snažení jsem jen já sám. Člověk to pak sám o sobě nezvládá, stává se vyčerpanějším, uzavírá se do sebe, dostává se do stresu a depresí. Žádný člověk ale není svým přirozeným založením stvořen tak, aby žil mimo součinnost a spolupráci s druhými. více

Člověk je stvořen pro štěstí. Pojem štěstí má ovšem více vrstev a složek, míří různě hluboko. To nejpovrchnější je nejzranitelnější, nejsnáze o ně přijdu. Patří sem například majetek a do jisté míry i zdraví. Existují i podoby štěstí, které nám nikdo nemůže vzít. Je to podobné jako se svobodou. Nejhlubší svoboda a pravé štěstí je něco, co máme ve svém srdci a co je smysly sotva postižitelné. Připomeňme si slova Saint-Exupéryho: „Správně vidíme jen srdcem, co je důležité, je očím neviditelné.“ Viditelné je dočasné a neviditelné věčné. více

Východně od Salerna se nacházela kóta 444, odkud byla přehledně vidět celá rovina. Tam se zakopal nepřítel vyzbrojený těžkými zbraněmi. Dostali jsme rozkaz kótu dobýt. Byl to nesmyslný povel, protože nás bylo málo a byli jsme špatně vyzbrojení. Večer před útokem neměly ještě všechny roty důstojníky. Mně přidělili desátou rotu. Po půlnoci se najednou objevil jakýsi mladý poručík. Přišel přímo z vojenské školy a skutečný boj ještě nezažil. Leželi jsme ve vinicích, bylo vlhko a chladno. Musel jsem poručíkovi vysvětlit situaci. Naši mladí a nezkušení vojáci měli totiž o takovém útoku docela zkreslenou představu. Vytáhl jsem svůj zpěvník a potichu jsem si zazpíval pár písní z dob, kdy jsem byl v katolickém mládežnickém hnutí. Mladý poručík, syn pastora, pocházel z Hamburku, všechny písně znal, a tak svým zvonivým hlasem zpíval potichoučku se mnou. Ostatní se shromáždili kolem nás, ochutnávali hroznové víno a poslouchali. Byly asi čtyři hodiny ráno, když zazněl rozkaz: „Připravit se! Útok začne za dvacet minut!“ Kótu před sebou jsme v mlze jen stěží rozeznávali. „M... více

Víme i z příběhů největších světců,
že se jim psychické problémy nevyhnuly.
Nemůžeme si myslet, že věřící člověk
má garanci ochrany před depresemi.
Podobně jako víra sama není zárukou toho,
že nás nepotká rakovina.
více

Důvěřujte v Boha a svou naději vkládejte do jeho otcovské dobrotivosti. To je pro vás zárukou, že vám zase vzejde světlo. Pozdvihněte svou mysl naplněnou vírou k nebeské vlasti. K ní ať směřuje každý úder našeho srdce i veškeré naše dychtění. Obdivujte ty, kdo na nebesích již přímo patří na Boží velebnost. Tito spasení však do nebe nedospěli jinou cestou než prostřednictvím bolesti, strázní a nesmírných soužení. Tam leží naše skutečná vlast. Co záleží na tom, že do této vlasti se dospívá jedině po strmých, úzkých a strastiplných cestách plných strádání a obětí?! více

Někdy můžeme zakoušet strach z budoucnosti nebo dokonce pocit hořkosti ze života jako takového. Cítím se znevýhodněn. Jiní se mají lépe než já, jsou úspěšnější. Všechno se jim daří, zatímco u mě je toho tolik na levačku. více

Svaté přijímání otvírá před námi dokořán jedny dveře za druhými. Uvádějí nás nejprve do Kristova srdce a jím potom přímo do srdce Nejsvětější Trojice. Ale před takovou blahosklonností samotného Boha zesmutníme, jakmile se nad tím zamyslíme. Co děláme my z Kristova těla? Jednoho dne jsem uslyšel ve chvíli přijímání krásný zpěv, v kterém se ustavičně opakovala tato slova: „Bůh nám dal do rukou své tělo, Bůh nám dal do rukou své tělo!“ Náhle mě bodlo v srdci: Bůh nám dal do rukou své tělo, ale co my tomuto Božímu tělu děláme? A nemohl jsem v sobě potlačit výkřik: Děláme Bohu násilí! Jak mu děláme násilí? Zneužíváme slib, kterým se zavázal, že bude přicházet na oltář a do našeho nitra. „Nutíme“ ho každý den k tomuto krajnímu projevu lásky, ale sami jsme bez lásky. Často jsme i roztržití, a tím mu děláme násilí. Jak musíme být útlocitní a něžní k dítěti, které se nemůže bránit, ale jak jsme hrubí a neurvalí k Ježíši, který se – tajemně – také nemůže před námi bránit! Svatý František z Assisi volal: „Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestou... více

Když uvažujeme o tom, co se očekává od kněze v 21. století, můžeme vycházet jen ze současných zkušeností a musíme být připraveni na překvapení. Nevíme, jaká to budou překvapení, ale víme, že se nevrátíme do nějakých minulých časů a poměrů. více

Jsou seminaristé odtrženi od života? Je současná formace ke kněžství dobrá, kde už ztrácí dech? Jak se díváte na formaci kněží do budoucna? Co když bude počet zájemců o tuto službu dále klesat? více

Nastoupil jsem do prvního ročníku litoměřického semináře. Po slavnostním zahájení akademického roku jsem se první říjnovou neděli s ostatními bohoslovci vypravil na Radobýl. Přibližne 120 let přede mnou byl v Litoměřicích advokátním koncipientem Karel Hynek Mácha. V neděli 23. října 1836 také došel na kopec Radobýl a posadil se u tří křížů. Vytáhl z kapsy papír a tužku a začal psát svou poslední báseň. Dole ve městě vyšlehl plamen. Mladý básník se nerozpakoval. Běžel do města k hořícímu ohni... více

Vzpomínáte, jak se ve školním tělocviku rozdělovalo do dvou družstev na vybíjenou? Učitel určil dva kapitány a ti si vybírali pěkně jeden po druhém členy družstva. Nejdřív samozřejmě byli rozebráni ti nejšikovnější. Ti, co zaručeně pokaždé přehodili hřiště. Ti, co uměli dobře chytat míč. Ti, co dovedli mířit a vybít protivníkovy hráče. A samozřejmě také ti, kdo uměli míči hbitě uhnout a nenechali se vybít. Myslím, že jsem přesvědčivě nepatřila do žádné z těch skupin. více

Jeden ateistický filozof pravil: „Člověk je to, co jí.“ Tím chtěl říci, že v člověku není kvalitativní rozdíl mezi hmotou a duchem, nýbrž že se v něm všechno redukuje na složku organickou a hmotnou. Ale tím se zase stalo, že ateista nejlépe formuloval jedno křesťanské tajemství. Díky eucharistii je křesťan opravdu tím, co jí! Už dávno napsal svatý Lev Veliký: „Naše účast na Kristově těle a na jeho krvi nesměřuje k ničemu jinému, než abychom se stali tím, co požíváme.“ více

Cítila jsem se strašně unavená, bez šťávy a bez nápadů. Nic mě nebavilo. Byla bych nejraději jen spala, ale na to jsem právě neměla dost času. Špatně snáším tlak, kdy se zdá, že na sebe nemám ani chvíli. Že nejsem schopná najít prostor, kde bych mohla jen tak být sama a všechno si promyslet nebo o ničem nepřemýšlet. Došlo mi, že jsem ztratila čas na modlitbu. Hrozné bylo, že jsem ani nedokázala přijít na to, kde jej zase nalézt. Doma na mne z každého rohu volala zanedbaná domácnost, v práci toho bylo moc. Už měsíc jsem nebyla plavat! více

Jedna z charakteristik lenocha je, že co nechce dělat, to alespoň `okecá,' z toho se vymluví. Systematicky nahrazuje činy pouhými slovy. Časem vlastní rozpor teorie a praxe přestane vnímat a třeba i učí druhé věcem, které dávno nežije. Před tím varuje Hevenesi: „I kdybys pronášel krásné myšlenky a vzácné pravdy, trpíš-li však duchovní leností a nežiješ-li sám to, čemu učíš, ať mluvíš, jak mluvíš, neočekávej jiný výsledek, než že dostaneš chrapot.“ více

Kdybychom jen pochopili Boží matematiku! Za jeden náš krůček směrem k Bohu on jich k nám udělá tisíc (a k tomu vždycky začíná první). Z pěti chlebů a dvou rybiček, které si neschováme za zády pro sebe, ale odevzdáme je do jeho rukou, vyšetříme potravu pro celý zástup a ještě dvanáct košů navíc. více

Proč?
Možná proto, že se cítí ohroženi.
Nechtějí, aby byly odhaleny jejich vlastní nedostatky a slabosti,
což se snadno stane, když se jiní lidé pokoušejí žít evangelium naplno
a nevybírají si z něj jen to, co jim vyhovuje.
více

Znalost sebe sama, schopnost dostat se na dno tohoto „tajemství“, kterým jsme často sami sobě, je opravdu jediný způsob, jak můžeme posílit to, co je v nás pozitivní a dobré a zároveň napravit své chyby a provinění. Bylo by tragické neupoučit se ze svých chyb a selhání. více

Hluboký nepokoj, který do nás vložil Stvořitel, je hnací silou, která udržuje poctivé lidi v hledání Boha bez ohledu na překážky, na které narážejí. Naše nepokojné putování znamená celoživotní milostný vztah s Bohem, který nás přitom znovu a znovu naplňuje štěstím. více

Někdy se stane, že když zaslechneme Ježíšův hlas, stáhneme se. To nás přivádí k příběhu o zázračném rybolovu. Tento úryvek z Lukášova evangelia (5,1–11) nám toho jako křesťanům sděluje mnoho, i když jsme třeba rybářský prut nikdy v ruce nedrželi: více